Každého roku z jara chytl slatinského pana otce Kordinu hostec v nohou. Ulovil si jej za mlada, když v otcovském mlýně na Úpě v lednici za třeskutého mrazu prosekával mezi koly led. Poležel si vždy řadu dní, posílaje „revma“ do horoucích pekel.
Nejvíce ho hnětlo, že v té trudné době bylo mu odříci si řízné chmeloviny, aby si v nemoci nepřitížil. Takový nucený půst připravoval jej o všecku dobrou mysl. Všechno jeho myšlení bylo proláklé hořkou žlučí. Nebyl ani k řeči, na všecko huboval a sakroval, až bylo domácím při tom láteření úzko. Od rána do večera, od večera do rána klel a hromy posílal na své bolavé „hnáty“.
Jinak byl to dobrý člověk, učiněná měkkota a srdce měl na pravém místě. Když byl opět zdráv, oplýval samorostlým humorem, kořením života. Sám první z rána býval na nohou po celý den, přihlížeje bedlivě k práci ve mlýně, na pile i v polním hospodářství. Jak to však neklapalo podle jeho noty, hromoval na dvoře, až ho bylo slyšet nade mlýnem na Červené Hoře. Ale brzy jej opět hněv přešel a byl to zase veselý a dobrodušný pan otec. Čeládka už jej znala a měla ho ráda, protože byl uznalý. Byla to rázovitá, samostatná, přímá povaha mlynářská.
Kdysi v zimě, probudiv se z rána, pociťoval pan otec jakýsi tlak a tíseň v prsou, takže stěží mohl zhluboka vydechnouti. Sotvaže vstal, bylo mu opět na pohovku si ulehnouti. Celé dopoledne tak proležel, brouka a sakroval. Paní maminka se zhrozila, jak pan otec na pohled vypadal špatně.
– Kýho-li čerta, to se ohlašuje u mne zase to sakramentské revma! – zaláteřil všecek rozmrzelý. Aby do toho tisíc hromův udeřilo! To zase bude na člověka zkouška!
– Nemyslíš, abys tomu nějak dříve předešel? tázala se paní maminka útrpně.
– Myslím, myslím na to – řekl pan otec – Poraď kloudně, co dělat!
– Aby sis zajel na Hořičky k panu doktorovi.
– Po-je-du! – vypravil ze sebe stěží pan otec.
– Dej zapřáhnout!
Mrkotinou čeledín zapřáhl pár valachů do saní. Paní maminka se svojí neteří připravily pana otce pečlivě na cestu. Oblekly ho do kožichu, pomohly mu pracně do saní, nohy mu navlékly do nánožníku, tělo obložily vlněnými přikrývkami a hlavu mu zakryly až přes uši bobrovou čepicí. A již koně uháněli tryskem k Hořičkám, jakoby jeli k požáru.
Na Hořičkách zastavili před Vitouškovým hostincem. Byla to známá hospoda, kde se dobře jedlo i pilo. Labužníci dostali tu v každý čas vybrané lahůdky na zub. Vinný sklep byl bohatě zásoben druhy vín různých marek až do šampaňského. Společnost zdaleka široka dávala si tu dostaveníčko. V prvním patře bydlil tehda svobodný lékař, příbuzný Kordinův.
Do hostince čeledín dovlekl pana otce celého zmalátnělého. Vitoušek, známý humorista, zvaný také „krobián“, přivítal ho srdečně. Byliť oba staří dobří kamarádi. Až se pana otce zalekl, jak byl tento v obličeji všecek přepadlý.
– Copak se s tebou děje, Josefe? – tázal se ho hned u dveří s úsměvem. – Snad se o tebe nepokouší ta zubatá s kosou?
Pan otec si povzdychl a sotvaže se usadil, schoulil se bolestně do kožichu; potom pravil stísněným hlasem, stěží si oddychuje:
– Achich! Achich! – Je zle – kamaráde! – Už to – se mnou – jde s kopce!
Vitoušek na něj vyvalil oči.
– U starýho kozla! – zvolal udiveně. Copak tě chytlo, Josefe, ledvinky či jatýrka?
– Eh, u čerta! – naříkal pan otec, popadaje se za prsa. – Mám – v prsou – revma – nemohu – dýchat.
– A já pociťuji revma zase v nohou – pravil Vitoušek. – Jsme na tom oba stejně kamaráde! Ale nic si z toho nedělej! My dva ještě nezaklepeme gamašemi. Na to je dost času!
– Kde je – doktor? – stěží vyrazil ze sebe pan otec.
– V nemocnici.
– Kdy pak – přijde?
– Asi za hodinu – odvětil Vitoušek. – Ale poradím ti něco, Josefe. Nežli přijde doktor, dej si lahvičku mělničiny (*mělnického červeného vína, ed.pozn). To máš nejlepší medicinu.
– Tak ji – honem přines! – zasténal pan otec dušným hlasem, sykaje prsní bolestí. – Ale – neuškodí – mně?
– Co tě napadá, bloude? – Ta vyhání devaterou nemoc z těla.
S těmi slovy Vitoušek odešel do sklepa. – Přibatoliv se s vínem, nalil a podal sklenku panu otci až k ústům.
Ten usrkl krapet červené mělničiny.
– Brr – to je to studené! – otřásl se po těle jako po ledové sprše.
– To jest na po prvé, jen se napij více a shledáš, jako to bude hřáti.
Pan otec nedal se po druhé pobízeti a vypil sklenku vína naráz. Otřásl se poznovu a sklesl na pohovku, ztěžka oddychuje.
V tom otevrou se dveře a do šenkovny vstoupí páně otcův přítel, dobrý kumpám.
– Jsi, kamaráde, nějak moc přepadlý! – oslovil pacienta.
– Pane – jsem marod! – hlásil mu pan otec smutným hlasem a vylíčil mu svou nemoc.
– Ale dobře se kurýruješ – smál se přítel. – To ti chválím, kdo pak ti to poradil?
– Tuhle Josef! – ukázal pan otec na Vitouška, který se „pošetile“ usmíval.
– Není nad Vitouškův nápad! – pochválil přítel.
– To já si dám taky lahvičku té mediciny. Mně taky není nějak dobře „od žaludku“. Vitoušek je starý praktikus. Každému dobře poradí a sobě nejlépe.
Mělničina pomalu rozehřívala pana otce. Pod jejím účinkem znenáhla tlak a tíseň v prsou polevovaly, dech se dloužil, nálada se rozhošťovala v jeho mysli. Po první lahvičce poručil si druhou. Ta účinkovala ještě lépe. Krev se mu v těle rozproudila, cosi v něm vzplanulo, zalévajíc jej vřelou vlnou. Kožich se sebe shodil a liboval si, jak se mu vše v těle rozvolnilo. Také jazyk se mu rozvázal a řeč jeho proudila mu plynně z mluvidel. Rozvinula se družná zábava, vtipy, žerty, anekdoty jen jen sršely. Také dali se do zpěvu, až se hory zelenaly.
Vitoušek se usmíval radostně, jak jeho medicína vyhání z těla Kordinova revma. Pan otec s přítelem prázdnili vesele sklenku za sklenkou a Vitoušek přinášel lahvičku za lahvičkou a také si přihýbal. V rozjařené náladě pan otec nadobro na doktora zapomněl. Konečně zeptal se Vitouška:
– Poslyš, Josefe, když jsi mne tak šťastně vykurýroval, prosím tě, co pak jsem ti za tu radu dlužen?
– Nic, nic – smál se Vitoušek – to jest maličkost, dnes nic, ale k Novému roku pošlu ti účet!
– Tak pozdrav tě Pámbu, Josefe, každému pacientu tě co nejlépe doporučím.
Na rozchodu byl nucen čeledín s Vitouškem pana otce pracně usaditi do saní a zaobaliti jej jako dříve vlněnými přikrývkami. Při zpětné jízdě domů usnul v saních. Přítel, nemoha se udržeti na nohou, hrabal se domů po čtyřech jako pudlík.
Na dvoře mlýnském přikvapila neteř k saním, aby strýci z nich pomohla. Ten však sebou ani nepohnul, chrupaje statně, jakoby pilou řezal. Vrátíc se do pokoje, volala:
– Tetičko, strýček trpí strašlivými bolestmi. – Ubožák nemůže se ani hnout ani mluvit.
Paní maminka se ulekla, až jí u srdce píchlo. Obě pak s pomocí čeledínovou těžce vyprostily pana otce ze saní a dovlekly do bytu, kdež jej uložily na pohovku. Pan otec, přimhuřuje oči, vesele se usmíval. Paní maminka pohlédla naň zblízka a náhle se smíchem zvolala:
– Ale, vždyť ty se směješ, tobě nic není. Mně se zdá, že jseš na mol.
Pan otec chtěl něco říci, ale jazyk mu vypověděl službu. Smál se jen a smál.
– Viď, že ji máš? – smála se též paní maminka s neteří.
– To já vím – myslil si pan otec – ale když vám to nemohu dnes říct. Tak vám to řeknu zítra, až se dobře z toho všeho vyspím.
Nazítří zdráv a vesel jim to také pověděl a dodal:
– Není nad Vitouškovu medicinu! Ta vyžene z těla devaterou nemoc.
OD KLADSKÝCH HRANIC 