Paměti Plesu a Josefova (II. část: děje z let 1790-1848) (Josef Duška, 1885)

Josef Duška (1840-1915) byl rodákem z Opočna, jeho život je však spjat především s Josefovem, kde navštěvoval německou trojtřídní školu. Poté co se u otce vyučil obuvník, odešel na několik let na zkušenou do světa (navštívil Rakousko, Itálii a Srbsko). Poté se usadil opět v Josefově. Velikou Duškovou zálibou byla historie. Je autorem knih Nálezy předhistorické v kraji královéhradeckém (1898), Památky po našich pohanských předcích v kraji královehradeckém (1900) a Paměti c.k. pevnosti a královského svobodného města Josefova, se zřetelem k dějinám vlasti a vojenství (1886). Základem posledně uvedené knihy jsou texty, které vycházely časopisecky na pokračování v Ratiboru v letech 1884-1885. Právě tuto časopiseckou verzi uveřejňujeme. (přejít na první část)

Vývoj král. svob. města Josefova.

Rokem 1790 počíná pro pevnosť a místní obec předůležitá epocha stavby prvních domů měšťanských, založení tedy našeho královského svobodného města, jakýchž momentů v dějinách zemí a národův jen velice pořídku ve století našem se vyskytuje.

Zaznamenávaje událosť tuto na prvním místě uvádím jména celé osazovací komise, jakž vysokou vládou za příčinou usazování ve zdejší pevnosti nařízena byla k důležitému výkonu tomu.

Komisaři se strany vojska určení byli vždy ti kteří vojenští hodnostáři zdejší, kteří se však často střídali. Při roce 1790 byli to: Generálmajor Tobiáš ze Seeger, podplukovník Ludvík Szereday, ředitel pevnostní stavby, major Jan hrabě Nobili od podkopnického sboru, setník Maxmilian des Traux od téhož sboru.

Stavu městského: Josef Benedikt Exner, královský purkmistr kr. věnného města Jaroměře, Josef Jan Riedel, c. k. poštmistr, Jan Jelínek, první radní, Karel Zitta, magistrátní rada, vesměs v Jaroměři.

Se strany zeměpanských úřadů přidáni k nim: Antonín Körner, fortifikační stavitel v Hradci Králové, Josef Denis, fortif. mistr při stavidlech v Terezíně.

Takto sestavené osídlovací komisi po osmiletém čekání konečně možno bylo, jak doleji uvidíme, zabývati se šetřením stavby nových domů zde.

Měsíc leden roku 1790 byl stále tak teplý, že v přemnohých staveních ani se netopilo; po sněhu ani památky. Za to však válečné přípravy lid zdejší velice děsily. Vojsko do našich krajin podkrkonošských stále se stahovalo, a pomezí české i moravské silně jsou obsazena.

Dne 20 t. m. císař Josef ustanovil generála Laudona za vrchního velitele armády proti Prusku postavené, kterýžto pak svůj hlavní stan rozbil v Novém Jičíně na Moravě.

V týž den také podepsána byla přátelská smlouva mezi králem pruským Vilémem II. a tureckou Portou, kterýžto akt učinil hluboký dojem po celé Evropě; byloť dosud neslýcháno, aby kníže křesťanský a k tomu ještě kurfirst svaté říše římské spojil se s Mohamedány na hubení křesťanských krajin.

Na Plese zatím co nejpilněji pracováno o vyzbrojení nové pevnosti. Děla sotva sem dovezená, ihned na svoje stanoviště na hradby se vyvážela. K jich lepší obraně, jakož i pro bezpečnosť mužstva stavěly se k nim z vrbového proutí upletené hradební koše, jež potom hlínou se naplňovaly; také ohromné zásoby proutěných otepí, až 3 sáhy dlouhých, tak zvaných „fašin“, se na hromady svážely, aby způsobené střelbou průlomy do hradeb mohly býti jimi zahrazovány. Tak zvaný „dvorec Valáškovský“, jenž dotud „na ptákách“ stával, musil, jsa v obvodu pevnostních pozemkův, býti stržen, aby výstřel zcela byl volný; vlastníkovi pak ovšem za budovy dána slušná náhrada. Slovem, vše ku konci měsíce ledna bylo již zařízeno k ráznému přijetí nepřítele, kterýž by snad hranice České země překročiv, zkoušeti chtěl své síly na přepevných hradbách plesských.

V tomto všeobecném rozechvění myslí, za stálých čilých pohybů vojenských, docházely z Vídně sem i do ostatních širých krajin říše smutné zprávy o neutěšeném zdravotním stavu mocnáře – císaře Josefa II. první zárodky dále se potom vyvinující smrtonosné nemoci přivodil si roku 1788 ve válce turecké. Tam na těch močálovitých rovinách podunajských a na březích Sávy, kdež mu bylo po více měsícův přebývati, podryl zdraví své. Již v noci se 13. na 14. dubna 1789, když byl za příčinou churavosti své z Uher do Vídně se navrátil, zhoršila se nemoc jeho tak, že častěji do mdloby upadal, a tu mu bylo přímo sděleno, že stav jeho jest velice zlý a nebezpečný. Hned potom odstěhoval se do Laxenburgu, kdež byl od svých tělesných lékařův Quarina, Störka a Kolmanna jakož i Brumbilla ošetřován s největší pečlivostí.

Povodeň, která v měsíci srpnu okolí Laxenburgu zaplavila, byla příčinou, že přesídlil do Hetzendorfu. I zdálo se, tam že stav jeho se začíná poněkud lepšiti; vycházel časně z rána na procházku a velmi hbitě probíhal sady schönbrunnskými, – leč tělo jeho již velice se sesýchalo.

Počátkem října stěhoval se churavý vladař zase do císařského hradu. Ještě za pěknějších dnů listopadových vyjížděl si do Pratru, Augartenu a některých jiných milých mu míst v okolí Vídně. Měsíc prosinec přitížil mu však značně a zlý tento jeho stav zhoršoval se ještě i v lednu 1790. Císař téměř vůčihledě ztrácel maso na těle, pozbýval síly, málo spal, ano i chrlil častěji krev. Konečně prohlásil mu jeho tělesný lékař Quarin bez obalu, že má nezhojitelnou prsní nemoc, kteréžto přímé prohlášení císař velkomyslně odměnil. Na to dal sobě dne 3. února podati večeři Páně a dva dni potom, dne 15. února, přijal poslední pomazání. Zesnul pak v Pánu dne 20. února r. 1790 a slavně pohřben ve Vídni v chrámu Páně u kapucínův dne 22. února.

Celé armádě, i vojskům v poli prodlévajícím, nařízen obvyklý dvorní smutek; důstojníci v poli musili zaopatřiti sobě černý flór, prapory mohly vláti rozvinuty, musily však u vrchu žerdi opatřeny býti smutečním černým znamením.

Zpráva o smrti císaře Josefa II. v rozličných stavech národů rakouských také rozdílné city vzbuzovala. Kdežto na příklad u veliké části stavův a učencův jakož i ve městech a při kněžstvu s jistotou se předpovídalo, že nastane nyní toužebně očekávaný převrat ve státním zřízení, v tom směru, jak to bývalo před tak zvaným josefinismem – mezi protestanty a stavem selským nastal opravdový zármutek a kvílení. Tito vidouce, že jim jest ztracen pravý otec a ochránce, ani tomu dokonce věřiti nechtěli, že by býval zemřel, a po dlouhou dobu se domnívali, že byl někam tajně z Vídně odvezen, mnozí i tomu věřili, že jest živ a v Římě se nachází. – Zatím dne 12 měsíce března 1790 z Florencie přijel císař Leopold II. do Vídně a slavně po vší říši prohlásiti dal, že po smrti bratra svého na trůn říše nastupuje: obrav sobě za heslo významnou průpověď „Srdce poddaných bohatství králův“ – s tímto panování nastoupil a již dne 8. dubna od českých a moravských stavův, do Vídně přijevších, sobě jako král český holdovati dal.

Válečné přípravy v pevnosti i na celém pohraničí zatím neustávaly, ano každou chvíli se očekávalo prohlášení války naproti Prusku. Za touto příčinou též oněch posud nemnoho občanů v pevnosti bylo vyzváno, aby pro případ obležení náležitými potravinami na tři měsíce se opatřili, a kdož by tak učiniti nemohl nebo nechtěl, že bude musiti na daný rozkaz pevnosť opustiti.

Též v tureckých zemích válka se vedla s velikou zuřivostí jak se strany Rusův, jimž velel generál Suvarov, tak i na straně rakouské pod vrchním velením vévody Koburského.

A za tak bouřlivých okolností stalo se založení vlastního města, totiž stavba domův občanských, kterouž převzíti, ovšem teprve na důtklivé domluvy se strany vojenských místních hodnostářův, odhodlali se dva fortifikační mistři a sice mistr kamenický Jan Rumpelmayer, rodák prešpurský, a Jiří Anreith, mistr truhlářský. Rumpelmayer stavěl nejprve, jak se zdá, hned počátkem jara 1790, a sice rohový dům do hlavního náměstí, nyní číslo 23, naproti paláci velitelovu. Celý náklad zapravil erár v obnosu 8701 zl. v. č.; stavbu vedl vojenský zednický mistr Ehrmann. Hned potom za týchž podmínek stavěl Anreith vedle Rumpelmayera do rohu proti zbrojnici dům nyní čís. 24. nákladem 10.800 zl. v. č. Při založení gruntovní knihy městské obce Plesské nalézá se Anreith první zanesen, což však pochází odtud, že zanesení stalo se teprve v prosinci 1790., kdy již oba domy vystavěny byly, při čemž vzata litera A předem. Založením těchto dvou domů počíná se pak další stavba města samého.

Na prostranstvích na Klouzkovu, kde byly mezi stavbou rozsáhlé cihelny, erár nyní již nepotřebné pozemky pronajal některým starým i novým osadníkům plesským, kteří si tam potom vystavěli příbytky. V účtech z roku 1790 uvádějí se: Martin Hájek, mistr kamnářský, měl najaty bývalé vozatajské kasárny i s kovárnou, z které upravil peci na pálení kamen. za ročních 24 zl. Erárem vystavěné zde malé chalupy měli v nájmu a sice:

František Wolf (96 čtver. sáhů) – měsíčně platil 48 kr.
František Reiter (31 čtver. sáhů) – měsíčně platil 15 ¾ kr.
Tomáš Pechač (158 čtver. sáhů) – měsíčně platil 1 zl. 10 kr.
Ignác Michek (35 čtver. sáhů) –měsíčně platil 17 ½ kr.
Josef Vraný (120 čtver. sáhů) – měsíčně platil 1 zl.
Daniel Charvát (189 čtver. sáhů) – měsíčně platil 1 zl 34 ½ kr.
Ignác Krška (30 čtver. sáhů) – měsíčně platil 15 kr.
Jan Čech (30 čtver. sáhů) – měsíčně platil 15 kr.
Vilém Schöf (30 čtver. sáhů) – měsíčně platil 15 kr.
Jakub Kromau (312 čtver sáhů) – měsíčně platil 2 zl. 36 kr.
Jan Schmied (184 čtver. sáhů) – měsíčně platil 1 zl. 17 kr.

Tito obyvatelé později pozemky tyto od eráru vykoupili a tak povstala nová čásť města Jaroměře „Cihelny“ (Ziegelschlag), nyní jaroměřské předměstí.

Dne 17. května 1790 byl lid vůbec ve všech krajinách velice zděšen zvláštním přírodním úkazem na obloze nebeské; vždy ve tři čtvrti na dvanáctou v poledne objevil se totiž kolem slunce jakýsi kruh duhových barev, dosti značné velikosti. Tento úkaz zjevoval se po celých 7 dní, i pošla z něho mezi lidem rozmanitá proroctví o budoucích válkách, drahotě, moru atd. A skutečně, aniž by ovšem znamení podobná do pravdy se bráti mohla, počala v zemi citelná drahota panovati, pošlá nikoliv přímo ze znamení nebeských, nýbrž odtud, že celé téměř léto nepršelo a obilí mnoho na poli poschlo. Císař Leopold nařídil, aby chudým lidem mouka z magacínů se vydávala a pekl pro lid komisní chléb, což i zde na Plese hojně se dělo, ačkoliv válečné nebezpečí zatím počalo utuchovati. Neboť pruský král Vilém III. vida armádu rakouskou v nevídané síle na hranicích České a Moravské země k boji přihotovenu, mimo to nové pevnosti tak výborně vyzbrojeny a všemi válečnými potřebami přehojně zásobeny, zasteskl si a nejevil žádné chuti k válce, spíše byl nakloněn vyjednávati o mír. A takž ze zásob pevnostních mohlo býti lidu okolnímu hojně pomáháno.

V polou měsíci červenci stihla do všech krajův opět smutná zvěsť; umřel totiž dne 14. t. m. slavný vojevůdce Gedeon Laudon ve svém hlavním stanu v Novém Jičíně na Moravě, stár jsa 75 rokův. Starý kníže de Ligne setrval u lůžka jeho až do poslední chvíle. Mrtvola zvěčnělého hrdiny odvezena na jeho statek Hadersdorf v Dolních Rakousích. Málo před tím (dne 12. března 1790) byl na věčnosť se odebral též známý nám již válečník Ondřej hrabě Haddik u věku 79 let. A tak klesal z oněch slavných vojevůdcův jeden po druhém právě kdy by jich bylo bývalo nejvíce zapotřebí; neboť nedosti na tom, že krutá válka ještě v Turecku zuřila, že Prusko zaujímalo hrozivé postavení naproti vlasti naší, docházely zvláště z Francie stále znepokojující zprávy, kdež právě téhož dne 14. července Ludvík XVI., král francouzský, donucen byl tehdáž novou svobodnou ústavní vládu, tak zvanou „konstituci“ prohlásiti a na ni také svojí přísahu složiti, z čeho ze všeho že nic dobrého pro Evropu nepojde, obecně se mluvilo.

Jako za císaře Josefa II., tak bylo poručeno v pevnostech, aby i za maršála Laudona všeobecně smutek se nosil; smuteční služby boží vykonaly se zde v kapli špitální, která již od roku 1788 svému účelu odevzdána byla.

Dne 27. července mezi dvorem rakouským a pruským za samého účastenství krále Viléma III. v slezském městě Reichenbachu (*Dzierzoniów, ed.pozn.) přátelská úmluva se stala, nejprve že má býti od 19. potažmo 21. září mezi stranami válčícími v Turecku i armádami k boji přihotovenými v Čechách a Prusku příměří zachováváno, z čehož později svatý pokoj zjednán.

Král pruský pln jsa radosti nad tak dobrým vyřízením té nepohodlné válečné otázky, téhož dne dal k sobě povolati purkmistra reichenbašského a takto k němu pověděl: „Poněvadž nám to shromáždění dobře se zalíbilo, chceme tomu, aby toto městečko ne jich Reichenbach, ale „Friedstadt“ (město míru) se jmenovalo“ – a při tom zároveň prohlásil, že k vystavění katolického chrámu Páně v Reichenbachu 10.000 zlatých vykazuje a všecken náklad na stavbu chce vésti. – Potom veškeré vojsko brzy od hranic odtáhlo.

Zatím však odehrála se v té době zde na Plese ještě smutná událosť: v Jaroměři totiž posádkou rozloženým husarům bylo doprovoditi čtyři své soudruhy na místo popravní, totéž místo, kde r. 1783 byl skonal Pabil za svoji zradu. Byliť se dopustili loupeže, pro kterou od vojenského soudu plukovního byli odsouzeni k smrti provazem; vezeni byli dle ústního podání na dvou selských vozech z radnice jaroměřské, kdež byli prve žalařováni, v silném průvodu pěchoty sem z pevnosti za tím účelem vyslané na místo popravní za hradeckou branou, kdež kat kralohradecký pomocí připravené šibenice zprovodil je se světa. – Tolik vypravuje ústní podání. Pátral jsem bedlivě po události této, však nemohl jsem ničeho více o tom se dopátrati, ježto ve vojenských matrikách zdejších nic o tom není zaznamenáno. Bude to as bezpečně zapsáno v matrice pluku, jehož se týče. Zaznamenávám tedy celou událosť prostě jako pověsť.

Válka v tureckých zemích i potom ještě se strany Ruska dále byla vedena a rok 1790 zakončoval se zprávou o strašném krveprolití, kteréž způsobeno bylo při dobytí turecké pevnosti Ismailu, při čemž měl na Plese tehdy jakož nyní již nám dobře známý plukovník sboru inženýrského, mladý kníže de Ligne, vynikající podíl; byltě požádán od vrchního velitele, ostrého to generála Suvarova, aby převzal podkopnické práce při obléhání té pevnosti, což on velice ochotně učinil, an byl s ruským dvorem svazky přátelskými spoután.

Pevnosti Ismailu bylo od Prusův dobýváno velice krutě a úsilovně. Avšak rovněž Turci udatně se bránili, jako vždy za zdmi. De Ligne započal boj podzemní docela pravidelnými podkopy, což ale jen velice zvolna šlo ku předu; Suvarovu nevidělo se vyčkati, až by teprv de Ligne byl hotov, nýbrž umínil sobě stůj co stůj rychle pevnost vzíti, byť i hradby pomocí žebříkův musily se ztéci. Pročež nařídil k ránu dne 22. prosince 1790 hlavní útok, ku kterémuž cíli soustředil ku pevnosti na 60.000 mužův vojska a celou noc před tím dal hradby i město strašně bombardovati.

Když pak tedy svítati počalo, postupovaly ruské řady jako pravé „mury hradné“ ku předu, nejprve sbory, jež nesly žebříky, které když připraveny byly za nejstrašnější střelby turecké jak z děl tak i z ručnic, do příkopů dopraveny a nasazeny na hradby za ohromných již ztrát se strany Rusův na lidech, tu ukázalo se, že žebříky jsou příliš krátké a nedosahují valu. Nezbývalo noc jiného, než opět je sundati a navazovati, což se díti musilo za nejzhoubnější a nejvýše zarážející palby nepřátelské a drahně času zabralo. Konečně však mohly přece opět býti nasazeny na vrchole hradeb – tisíce Rusů však jako mrtvoly již naplňovaly příkopy.

A nyní teprv nastala vřava, jakých jen málo v dějinách válečnictví zaznamenáno. Rusové opět a opět vystupovali na žebříky, jsouce stále dolů metáni, takže příkopy vždy více plnily se mrtvolami, ale Suvarov stále nové pluky hnal ku předu. Tu najednou ohlušující rachot otřásl vzduchem – pod hradbou učiněný veliký podkop vyletěl do povětří a tím způsobem do pevnosti značný průlom. – Suvarov nemeškal hned prvního zmatku použíti, i poručil celému pluku kozáckému, by největším úprkem, žádné překážky se nehrozíce, hnali se rychle do pevnosti. Příkopy byly naplněny dvaadvaceti tisíci mrtvolami, a takž přes tyto, aniž Turci tomu mohli zabrániti, letem kozáci dostihli průlomu a rozlícení vrazili dovnitř pevnosti., strašnou seč v ní způsobujíce; tím bylo vítězství Rusův zajištěno.

Hlavní zásluha však tohoto vítězství patřila zajisté našemu princovi de Ligne, který byl již po několik dnův nejúsilovněji k tomu pracoval, aby pod zemí se dostal až pod samé hradby; i tam však postavili se mu v hloubi země turečtí podkopníci na odpor a s mečem i s bambitkou v rukou sám osobně všude předem klestiti musil cestu sobě a svým dále v labyrintu chodeb, aby „pec“ mohla býti vypálena. Také se mu to však posléz podařilo a bylo hlavní příčinou, že za ohromné ztráty se strany Rusův pojištěno bylo těmto skvělé vítězství. (* Des Traux, Die beständige Befestigungskunst.) Obdržel za tento skutek vytrvalosti i rekovnosti řád sv. Jiřího; jméno „Ismael“ na pomníku, který mu v hradbách korunních zdejší pevnosti jest postaven, značí právě onen skutek a onu celou hroznou událosť.

Koncem roku 1790 zjednán pokoj též v rakouských zemích v Nizozemsku.

Rok 1791 počínal mírnou zimou; povětří bylo vlhké a mlhavé, z čehož zase mnohé nemoci rozšiřovati se počaly; zde na Plese však stále ona horká nemoc panovala, jejíž původ hledati sluší hned při počátku stavby pevnosti v nesrovnalém životě „barákovém“.

S počátkem jara opět dva občané ku stavbě domů se byli odhodlali, a sice František Matiáš, krupař, a Bernard Christ, kupec. Christ stavěl hned vedle Rumpelmayera nyní číslo 22. za 17.859 zl. 45 ½ kr. a Mathiáš vedle. Christa za 9001 zl. 04 kr., ovšem na útraty eráru dle osídlovacího patentu. Později dali se ještě do stavby: mistr kamnářský Martin Hájek a Serafin Brouček. Brouček vystavěl dům hned vedle Mathiášova za 11.900 zl. nyní číslo 20, a Hájek vedle Broučka za 12.964 zl., nyní číslo 19.

A tím byl první čtverec, na jaké bylo celé staveniště městské rozděleno, zastavěn, a povstaly první dvě ulice, které tvoří občanské domy s vojenskými, a sice do středu proti domu velitelovu „hlavní ulice“ (Hauptgasse), a do zadu proti zbrojnici „hostinský ulice“ (Wirthsgasse), poněvadž zde nejprvnější hostince v budových občanských zařízeny byly. Domy občanské tehdy ještě se nečíslovaly, nébrž označovaly se dle jmen majitelův. Budovy erární byly číslovány, a sice počínalo číslování hned od jednotlivých částí hradeb a pokračovalo až no vojenské budovy uvnitř pevnosti. Nejvyšší čísla měly starý a nový pavillon, totiž 75. a 76. To přivedlo snad topografa Jaroslava Schallera na ten omyl, že udal ve svém díle, které téhož času vydal o Plese, že jest zde 57 občanských a vojenských budov, kdežto skutečně nalézalo se jen 6 občanských a 32 vojenské se všemi kasárnami, prachárnami, kolnami, mlýnem, prádelnou a strážnicemi.

Dne 24. května 1791 mráz tak silný uhodil zde v okolí, že osení a ovoce ponejvíce pomrzlo.

Na počátku měsíce června radostné rozechvění pohnulo krajinami českými; roznesla se totiž zvěsť, že šlechetný mocnář Leopold II. za krále českého v Praze slavně dá se korunovati a že po slavnosti té bude veškery širé krajiny tohoto království projížděti.

Obě naše sousední královská města při této slavné korunovaci zastoupena byla, a sice jako zástupcové obou měst přítomni byli Josef Exner, purkmistr města Jaroměře, a Jan Jelínek, městský radní, kteříž svůj hold jménem obou královských měst před trůnem královým složili. Na to dne 6. září Leopold II. za krále českého v největší slávě jest korunován.

Dne 2. října císař a král s královnou z Prahy odejeli do Hradce Králové, a již druhý den na to dne 3. října navštívil nový král pevnosť Ples, kdež přivítán jest střelbou z děl a nejuctivější poklonou vojenských hodnostářův, potom celého jaroměřského magistrátu jakožto representace zdejšího města, za velkého návalu obecného lidu. Potom prohlédnuta pevnosť a činěny opětné zkoušky se střelbou v kasemátech, načež odpoledne zajeli do Smiřic, kdež odbýván hon v bažantnici, kteráž nalézala se blíže dvora Holohlavského. Večer na to vrátili se do Hradce Kr., kdež pobyli druhý den a napotom nastoupili delší cestu do Brna, kamž dorazili dne 7. října.

Při této návštěvě císaře Leopolda na Plese byla nepochybně vyslovena první myšlénka, aby tato nová pevnosť byla pojmenována ku poctě nejjasnějšího zakladatele Jeho jménem. Nalézámeť v „Přiručním Geografickém Lexikonu“, jenž vydán byl při konci r. 1791 se spisy Goldhansovými u Krištofa Rehma ve Vídni zprávu při článku o Plese na straně 357, že se již o tom jedná, aby se nová tato pevnosť „Josephstadt“ pojmenovala.

Vystavením šesti domů uvnitř pevnosti přišla kolonisace mocně do proudu, neboť přemnozí osadníci, kterým bylo dosavade v kasárnách bydleti, přesídleli se do těchto., zařídili zde krámy, hostince a jiné živnosti provozovati počali. Tím zase učinili místo jiným, kteří stěhovali se z barákův před pevností, posud z části obydlených, nyní opět do pevnosti.

Ku konci roku 1791 byla zde zastoupena již téměř veškerá nejpotřebnější řemesla a živnosti. Pro paměť a k seznání běhu kolonisace podávám zde jména všech osadníkův tehdejších, dle možnosti i odkud přišli.

Hostinští: Jos. Knoll, vinárník z Eibischthallu v Rakousích, Jos. Zeides, šenkýř z Karlovce v Sedmihradsku, Martin Veslý z Bystré v Kouřimsku, Daniel Köstner, traktér z Chrudimi, Jan Fried.

Vojenští markytání: Josef Hofbauer, v jednoduchých kasárnách mezi čís. 3. a 4., Jakub Hejda v jízdeckých kasárnách, Josef Hackenberg, Václav Studnička, traktér ve starém pavilloně.

Řezníci: Tadeáš Stumpf z Nového Města nad Met., Baltazar Baudl z Lysé, František Vespasian z Hradce Králové.

Kupci: František Hetl ze Schönavy v Čechách, Daniel Ingrie z Furgarie v Benátsku, Jan Černický z Hradce Králové, Tomáš Kučera z Jaroměře, Šimon Rambousek z Písku.

Tabáčníci: Tadeáš Blümel, Bernard Müller.

Krupaři: Frant. Matiáš z Jaroměře, Jan Seidl z Jaroměře, Jan Černický z Hradce Králové.

Pekaři: Josef Kučera z Jaroměře, Leopold Ruprecht, Jan Čejka, Josef Seidl z Jaroměře.

Zelinářky: Anna Seidlová, Anna Duchoňová z Jaroměře.

Truhláři: Jiří Anreith z Breisgavy v Německu, Martin Roška z Chrudimi.

Obuvníci: Josef Fielder z Prahy, Jan Hanuš, Josef Veleba z Mladé Boleslavi, Antonín Linka z Mnichova Hradiště.

Krejčí: Josef Faltis z Vlčkovic, Václav Aupic z Jaroměře, Tadeáš Vavrouš z Kopidlna, Jiří Klapčík z Kostovic ve Slezsku, Václav Novotný, Frant. Burggraf.

Různí řemeslníci: Jan Gröger, sládek Šalomoun Winternitz, vinopalník, Jos. Matis z Hořenic u Jaroměře, zednický mistr, který stavěl poslední čtyry domy, Jan Kusý, mistr tesařský, jmenovaný již Jan Rumpelmayer, kameník z Prešpurka, Pavel Wagner z Prahy, zámečník, Jan Teixel, měšťan Jaroměřský a rodák z Velkého Hlohova v Pruském Slezsku, kovář, Ant. Meier, studnař rodem z Německa, Jáchym Brouček, klempíř z Jičína, Jindřich Weiss, sklenář, Martin Hájek, kamnář z Jindřichova Hradce, Jan Rašelovský, kolář, František Líbal z Jaroměře, bednář, Ignác Willenbacher, hodinář, Petr Polland, zahradník, řídil zahrady v korunních hradbách, Michal Fleischer, přádelník, Alois Šlosárek, řemenář z Jaroměře, Martin Altman, punčochář z Jaroměře, Martin Pader, rukavičkář z Trutnova, Barbora Sedlnická, hrnčířka.

Osoby různého zaměstnání: Josef Vraný a Martin Kohout, soukromníci, Václav Konvalinka a Bedřich Fröhlich, invalidi, Frant. Král, kameník, Matyáš Schlesinger, zedník, Václav Folbrecht ze Rtyně u Jaroměře.

Konečně František Kummer, komediant, který své „kunšty“ v letě na veřejném prostranství na provaze i jinak prováděl, v zimě pak pimprletem v prvním divadle Josefovském v jednoduchých kasárnách mezi č. 11. a 12. četné obecenstvo jak náleží obveseloval.

V celku shledává se ve městě 66 rodin a počítáme-li každou s dětmi i čeládkou na pět duší, obdržíme počet obyvatelstva Pleského ke konci roku 1791 a sice 330, ovšem bez vojska a vojenských rodin jakož i lidu dělnického, stále posud v pevnosti se nacházejícího.

Posádku v pevnosti tvořily posud české pluky č. 18. a 21. První, jehož vlastníkem byl Patrik Stuart, nazýval se dříve Brinken a měl za velitele plukovníka hraběte Salisa, podplukovníka hraběte Vilgena a majota šlechtice Warren d’Olik. Druhý nazýval se Gemmingen, velitelem byl plukovník hrabě Heister, podplukovník hrabě Walch, majoři Gurgweiler a Potsch. Dále by zde štáb zákopnického či mineurského sboru, jehož velitelem byl plukovník Fluck, majory baron Kobler a Březina. S pevnostním dělostřelectvem a vozatajstvem bylo posádky okolo 5000 mužův.

Porovnáme-li výše zmíněné živnostníky s oněmi, které jsem uvedl při roce 1781, shledáváme, že vešel do pevnosti jen malý počet těchto. Bydeliť ovšem ještě někteří v barácích a jiní usadili se v Rasoškách, které, jak o tom pamětní kniha fary Jasenské píše, vystavěny jsou od samých řemeslníkův a zedníkův.

Obecní zřízení bylo ustanoveno zatímně císařským osídlovacím patentem z roku 1782. Jeden radní města Jaroměře byl celoročním politickým komisařem a osadníci volili sobě vždy dva své zástupce nazvané „representanty“, kteří zastupovali při magistrátu Jaroměřském zájmy Plesských. Prvními representanty byli rodáci jaroměřští František Matiáš, krupař, a Jan Seidl, pekař. Obecná škola přenesena z chalupy do Malých kasáren vedle Hradecké brány (č. 1.). Učitelem byl František Hunke, pomocníkem Antonín Pfläume ze Zákup. Městským lékařem byl chirurg Vincenc Fürst.

Co se týče národnosti, hlásilo se z oněch 66 osedlých rodin 48 k národnosti české. Rakouských Němců bylo 13, říšští 2, Němci z Uher 2, Vlach 1. Čechů bylo na počet asi 240, Němcův 85 duší. Jedna rodina byla vlaská, jedna židovská.

Dále jest se mi zmíniti o tom, že za příčinou snadnějšího zalidňování českých pevností nařízeno bylo od císaře Josefa, aby se všem přistěhovalcům z vnitra zemí rakouských sem přišlým vyplácelo od roku 1781 z komorních důchodů každé rodině 50 zl. ř. m. jakožto náhrada za cestovné. Dělnickému lidu dáváno cestovného 2 kr. za míli. Ustanovení tato zrušil císař Leopold dvorským dekretem ze dne 13. února 1792.

Při počátku r. 1792. přicházely stále znepokojující zprávy z Francie, tak že evropské moci nic dobrého netušíce k válce se hotovily a přátelské smlouvání mezi sebou vedly, kteréž čelilo k tomu, aby utlumily hnutí republikánské hned v zárodku. Předvídalyť, že Ludvík XVI. nebude s to, aby sám zažehnal nebezpečenství monarchii hrozící.

Tu z čista jasna rozlétla se po celé vlasti přežalostná zpráva, že dne 1. března téhož roku na věčnosť se odebral císař a korunovaný král český Leopold II. Zesnul v Pánu ve Vídni po kratičké nemoci na horečku.

Narozen jsa dne 4. května 1747, panoval od roku 1765 velmi šťastně na trůně toskanském. Byl to moudrý a dobrotivý panovník, v nějž skládali čeští vlastencové veliké naděje, a úmrtí jeho způsobilo v českých kruzích veliký zármutek. Panoval v dědičných zemích pouze 2 léta a 11 dní.

Slavné rekvie konány v pevnosti v kapli P. Marie ve vojenské nemocnici dne 20. března za velikého účastenství občantsva.

Arcivévoda František dal ihned slavným způsobem prohlásiti své nastoupení na trůn a hned dne 30. března vyslali stavové čeští z hradu Pražského slavné poselství, aby blahopřálo novému panovníku. Dne 20. dubna vypověděna Francií Rakousku válka, čímž zahájena ona krvavá doba, která způsobila tolik převratův a spoust v Evropě. Dvůr rakouský vyjednával pilně se dvorem ruským a pruským o společné vedení války a již dne 1. června sdělila carevna Kateřina II. do Vídně, že nabízenou allianci přijímá a pomocný voj postaví. Také pruský král Bedřich Vilém III. připojil se k allianci. Čásť sborů pruských táhla naší krajinou dne 2. června a sice byli to pěší plukové generála Herzbergra, Wittingshoffena a Bořeckého, dále pak pluk Wolfraitských husarův.

Měsíc srpen přinesl národu českému opět radostné rozechvění, neboť dne 7. téhož měsíce čeští stavové, města i veškeří hodnostáři tohoto království skládali přísahu věrnosti svému králi Františkovi, načež tento dne 9. srpna s obyčejnou slávou za českého krále byl korunován. V městech pražských konány byly opětně veliké radovánky za neobyčejného účastenství lidu.

Zatím pak vedena byla krutá vojna na území francouzském s Rakušany, Prušany a francouzskou uprchlou šlechtou s jedné a francouzskými vlastenci se druhé strany. Veškerá česká armáda hotovila se do pole a i v nové pevnosti bylo znamenati čilý ruch.

Tu dne 30. srpna poskytnuto bylo civilnímu i vojenskému obyvatelstvu pevnosti smutné divadlo. Vedloť se zde již delší čas vyšetřování s vojákem pluku Stuartova, jakýmsi Wolfgangem Ullmannem, kterýž od svého pluku osmkráte sběhl a byl opět chycen. Vojenský soud odsoudil nešťastníka na výstrahu jiným k smrti „prachem a olovem“, kterýžto trest vykonán onoho dne o 6. hodině ranní za Novoměstskou branou na nově určeném místě popravním, hned za jezdeckým cvičištěm po pravé straně jasenské silnice. Odsouzence doprovázel pevnostní farář Ondřej Kroch za velikého sběhu lidu z okolí. Ullmann byl rodem z Fürthu, z Ansbašské krajiny v Bavorsku, 23letý, katolík a svobodný.

V týž čas došla sem zpráva o první větší bitvě ve Francii, svedené s vojem generála Dumourieza od armády La Fayetteovy blíže Roerboa. Francouzi ustoupili se ztrátou, ale i císařští draze úspěch svůj zaplatili. Mezi padlými důstojníky oželen zde nejvíce známý a oblíbený kníže Karel de Ligne, který v hodnosti plukovníka padl blíže Boux v Champagni. Byl manželem ruské princezny Massalské, s níž obdržel báječné jmění.

Otec jeho Karel Josef byl španělským grandem první třídy, rakouským maršálem, vlastníkem pluku č. 30., rytířem řádu zlatého rouna, komandérem řádu Tereziánského. Titul jeho zněl: Kníže sv. římské říše, pair z Flandern, pair, maršál, grand Baillif a souverenní oficír hrabství Hennegau, gouvernér z Mons Poir, Namuru a Artoisu. Narozen byl v Burusselu dne 23. května 1735 z nejstarší a nejváženější rodiny brusselské. Již jeho děd stál jako generál-lieutenant v rakouské službě. Karel počal sloužiti zde v roce 1755, účastnil se veškerých tažení rakouské armády, bojoval u Kolína, Vratislavi, Leuthenu, Svídnice, Hohenkirchenu, Drážďan a j. O těchto taženích napsal mnohá vědecká pojednání, kteráž mu pojistila slavného jména mezi vojenskými spisovateli. Syn jeho kráčel v týchže šlépějích.

Po mladém knížeti de Ligne zachovala se v pevnosti naší ne sice skvělá, ale dosti významná památka. Jest to pomník, kterýž dal postaviti přítel jeho, Jan hrabě Nobili, na místě, kde spolu trávili po práci příjemné chvíle pod stínem mladých lip. Vysoký dřevěný ten jehlanec na kamenném podstavci nalézá se v zahradě ve hradbách korunních na levé straně silnice vedoucí k pevnostnímu mlýnu. Pomník umístěn jest na dolením konci blíže pavillonu a má zajímavé nápisy, které podáváme tuto i s českým překladem:

„Ehrfurcht für das Gedächtniss des Helden Fürst Carl von Ligne prägelich Jeden tief in das Herz, der die liest. Er starb den Heldentod für seinen Kaiser. In Champagnes unglücklichen Gefilden da lag sein Körper, doch sein Geist bewegt alle, die ihn kannten.“

(Úcta ku památce hrdiny knížete Karla z Ligne vryj se hluboko do srdce každého kdo to čte. Zemřel smrtí hrdinnou pro svého císaře. V Champagneských nešťastných nivách leželo tělo jeho, avšak duch jeho jímá všechny, kdož ho znali, k žalu a slzám.)

Na této straně nachází se medaillonová podobizna knížete.

Pravé pole pomníku má nápis český a knížecí erb, štít v modrém poli se třemi zlatými pruhy. Nápis zní:

„Knížete Karla z Ligne hrdinská ctnost, památka hodné udatnosti, příštím vojákům k udivení, všem následovníkům k vzbuzení.“

Na levém poli nacházíme nápis francouzský a kříž řádu Marie Terezie. Text nápisu:

„Sabats et Ismael sont témoins de sa gloire. Ses ordres, ses rubans attestent sa valeur. Son nom chéri, gravé au temple de mémoire à jamais le fera vivre dans tous les coeurs. Erigé en 1796.“

Český překlad zní:

„Šabac a Ismael jsou svědky jeho slávy. Jeho řády, jeho stužky (řádové) svědčí o jeho statečnosti. Drahé jméno jeho vryto na vždy v chrámě paměti nechá ho žíti ve všech srdcích. Postaveno r. 1796.“

Na zadní straně pomníku konečně nápis latinský:

„Ingenio Virtutique Caroli Principis de Ligne Praefecti Archirecturæ Caesareæ Militaris in Recreationis Loco Joannes Comes de Nobili Eius Commilito posuit Amico in Memoriam Commilitonum Exemplum Posteritati Admirationem. Natus in Belgio Bruxelles MDCCLIX Obcubuit prope Boux Champagne Gallorum MDCCLXXXXII. Vixit XXXIII.

(Důmyslu a rekovnosti Karla knížete z Ligne, přednosty císařských vojenských staveb, na místě odpočinku postavil Jan hrabě z Nobili, jako soudruh, příteli na památku, soudruhům na příklad, potomkům na obdiv. Narozen v Belgii, v Bruselu roku 1759, padl blíže Boux v Champagni ve Francii roku 1792. Žil let 33.)

Že vysoký vojenský hodnostář hrabě Jan Nobili, národu našemu cizí, již tenkráte, kdy se myslilo na jistou smrť řeči české, proukázal se býti šetrným k jazyku lidu toho, mezi kterým žil, jest velmi významné, zasluhuje všeho uznání a doporučujeme příklad jeho jmenovitě našim vojenským hodnostářům k bedlivému vážení a následování. Dnes pochybujeme velice, že by v případě podobném prokázala se jazyku našemu šetrnosť taková, ačkoli v dobách nebezpečí dobře umějí pánové pobízeti pak lid v řeči jeho k setrvání i k rozohnění.

Po první této šťastnější bitvě u Roerboa vedlo se však vojskům spojeným zle. Byloť jim Francii opustiti, a národ francouzský zmocnil se Mohuče a Frankfurtu. Z toho povstal veliký strach i v Rakousku a nastalo neobyčejné zbrojení, neboť i německá knížata usnesla se na vypravení 120.000 mužů společného vojska.

V Čechách v té době stala se změna v nejvyšším úřadě purkrabském. Ve dvou letech vystřídali se dva gubernátoři: hrabě Nostic a hrabě z Rottenhainu, kterýžto poslední dne 23. listopadu úřadu toho se vzdal a na jeho místo dosazen hrabě Lažanský.

Rok 1792 končil se velice tuhou zimou a veliké množství sněhu zůstalo již ležeti počátkem prosince.

Dne 21. ledna 1793 způsobilo po celé Evropě veliký hřmot i soustrasť odpravení quillotinou nešťastného krále francouzského Ludvíka XVI. Dne 25. ledna dali prohlásiti čeští páni stavové, že kdo by z vlastenecké lásky chtěl na tuto zhoubnou válku čímkoli přispěti, bude vděčně přijat. Totéž prohlášeno i na Moravě a v Uhrách a sice všude s tak dobrým prospěchem, že ku konci téhož roku bylo dobrovolných příspěvků sebráno již přes třináct milionů.

Ku zvelebení nově založené pevnosti a města podnikány byly od příslušných úřadů stále nové a nové kroky. Zvláště pevnostní velitel, generál-lieutenant svob. pán Seeger úsilovně o to pečoval, aby sem získal nové osadníky. Za tou příčinou zasadil se již před lety o to, aby se zde postavily na útraty erární chrám, škola a veliký zájezdní hostinec. Smrť však zastihnuvši ho v tomto roce učinila konec záměrům jeho. Co se však chrámu a školy týče, to bylo již ve Vídni schváleno, o čemž svědčí protokol nalézající se v archivu c. k. dvorní vojenské rady I. Fol. 162., v němž se praví: „Stavba chrámu, školní budovy a fary jest záležitostí již v císařském patentě předvídanou.“ Velitel pevnosti nahrazen byl zatímně plukovníkem baronem Simbschenem. Datum úmrtí generála Seegera nebylo mi možno ani ve vojenských matrikách ani na hřbitově nalézti. Možno, že ani v pevnosti nezemřel a že také jinde byl pohřben.

Počátkem měsíce dubna došel velitele pevnosti přípis polního zbrojmistra hraběte ze Stainu a sice až z Milána, dle něhož z nejvyššího nařízení změněno pojmenování nové pevnosti a tudíž i města. Důležitý spis tento podávám v doslovném překladu:

„Dle přípisu praesidia dvorní vojenské rady ze dne 7 t. m. bylo sem oznámeno, že Jeho c. k. nyní panující Veličenstvo rozhodlo se, že město a pevnosť Pless v Čechách ku slavné památce jich zakladatele, Jeho nejmilovanějšího Pana strýce od této chvíle Josephstadt jmenovati se má, o čemž tedy pan plukovník se vyrozumívá.
V Miláně dne 22. března 1793.
Hr. Stain FzMster.
Ad mandatum Seren. Arch.-Capit. Gener. in Ditione Lomb. ex Cancellaria Bellica.“

Originál chová se ve vojenském archivě.

O tomto císařském rozhodnutí zpraveny jsou též zemské nejvyšší úřady a vydáno následující nařízení, tištěné v českém i německém jazyce:

„Nařízení královského českého Gubernium.
Město a pevnosti Plezy má se budoucně Josefsštat jemnovati.
Dle dvorního listu od 16. března t. r. ráčili Jejich cís. král. Milost ustanoviti, aby město a pevnost Plezy k slavné památce svého vystavitele Jeho cís. král. Milosti nejmilejšího Pana strýce Císaře a Krále Jozefa Druhého od této chvíle Jozefsštat se jmenovalo. Což se tuto k všeobecné vědomosti oznamuje.
V Praze dne 2. dubna 1793.
Prokop hrabě z Lažanský.
Jan Václav svob. pán z Margelik.
Filip hrabě z Kollowrat.“

A takž po novém pojmenování naší pevnosti a královského svobodného města začalo pomalu jméno Ples mizeti v užívání, ač ještě i v úřadních spisech toto v závorkách připojováno, neboť již tehdáž stávalo v českém Rudohoří malé městečko nazvané Josephstadt a v Haliči zase soukenické město vedoucí čilý obchod, nazvané Josefov.

V české mluvě užíváno jen málo jména Jozefštat, jak bylo úředně nařízeno, a spíše nalézána jsou nová pojmenování, jako Jozefova pevnosť, Jozefín, Jozefínské město. Zdá se mi, že jméno Josefov teprve později návodem Dobrovského v užívání vešlo.

Ve správě duchovní stala se počátkem téhož roku změna. Pevnostní farář Ondřej Kroch byl přesazen a na jeho místo uveden jest za faráře P. Norbert Jelínek, jemuž k ruce v nemocnici přisluhoval v hodnosti kaplana P. Antonín Lang, kterýž ostatně byl zde již dříve za Krocha.

Také stavební ředitel, plukovník Szereday, který zde od prvního počátku stavby působil a zde svoji kariéru udělal, byl v ten čas přesazen a jeho místo zaujal major Krasník od inženýrského sboru.

Dne 22. června 1793 vydáno rozhodnutí c. k. dvorní vojenské rady českému guberniu v příčině některých nově pevnosti a města se týkajících, již dříve uvedených záležitostí, ale hlavně co týče se stavby velikého zájezdného hostince na útraty eráru, shledáno, že „nynější válečné příhody tomu nedovolují“, také že prý by se jen s těží hostinský vynašel, který by mohl platiti i jen 2percentní činži z tak značného kapitálu, který by stavba vyžadovala – bylť náklad za 38.580 zl. rozpočten; – má tedy zůstati při tom, že pouze jenom soukromníci mají k takému podniku se vybídnouti, jejichžto proposice mají býti vyslechnuty a uváženy.

Dále bylo vysloveno, že jednotlivým živnostníkům v Josefově se dovoluje, že mohou jednu i více spřízněných živností prováděti, má však při trzích týdenních toho se dbáti, aby překupníci o hodině tržební nemohli vše skoupiti, pročež mají stráže vojenské na ten čas se zdvojnásobiti.

Pronájem soli a prodeje kořalky by sice obci vynesl značné důchody, za to však by jednotlivým osobám byl škodlivým, pročež má od téhož se upustiti; při tom budiž podotčeno, že byl zatím erár pálení kořalky odevzdal družstvu, složenému ze zdejších osadníkův Jana Rumpelmayera, Františka Matiáše, Jiřího Anreitha, kteří ještě jakožto čtvrtého do spolku vzali žida Šalamouna Winternice. Roční spotřeba kořalky udána byla penězi na 52.671 zl. 22 ½ kr., a převzali do svého skladu výše uvedení nájemci 3988 věder kořalky sprosté a 140 věder perlové.

Nařízením dvorní vojenské rady z téhož roku měly pozemky při pevnosti, na kterých byly při počátku stavby cihelny a baráky založeny, ve výměře 773 korců 14 ¼ strychu, na 6 rokův býti pronajaty, při čemž měla josefovským nájemcům, kdyby snad se přihlásili, vždy dána býti přednosť.

Konečně vysloveno ještě, že okolnosti válečné tomu nedovolují, aby se nyní pomýšlelo na stavbu chrámu a farního domu, a pro 759 ponejvíce vojenských školou povinných dětí že již jest škola triviální zařízena. (* Originály chovají se dílem v archivu městském v Josefově, dílem v registatuře ministeria války ve Vídni.)

Že právě se připomíná zdejší školy, chci podati poněkud širší rozhled o tomto předůležitém činiteli v rozvoji lidské společnosti a tedy každé obce a zvláště zde přispěti k poznání vývoje školství domácího. Bližší objasnění se stanovska národního jest důležito pro nás i okolí zvláště proto, že se strany nám nepřátelské bylo vysloveno, že veškeren zdejší život i škola ve svých počátcích byly – nastojte, krajané – „deutschnational“!!!(**Dr. Hallwich: Kaiser Joseph II. und Josephstadt. Str. 28.) – kdežto jak občanské obyvatelstvo tak i posádka zde hned od počátku byly čtyřmi pětinami ryze české národnosti, kterážto okolnosť není právě jen tak bez váhy, uvážíme-li, že v pevnostech dle patentu císaře Josefa z r. 1782 cizozemci se neměli usazovati, čímž patrně, aniž by to bylo vysloveno, mělo zamezeno býti, aby se tu neroztahovalo – prušáctví, ježto obě nové pevnosti, ač vůbec „k lepší bezpečnosti tohoto království Českého“ zřízeny byvše, přece jsou namířeny hlavně proti sousednímu státu pruskému.

Vlastní počátek založení školy triviální dlužno hledati as při roku 1786, kdy sem vloženy byly oba domácí české pluky čís. 18 Brinken a čís. 21. Aremberg, potom Gemmingen, kteréžto oba pluky nadmíru obdařeny byly dítkami, ježto v tehdejší době správa armády rakouské velice toho dbala, aby vojínové co možná nejvíce se ženili pojímajíce za manželky dívky z okolí, kdež stále byli rozloženi, nejvíce stavu selského, „aby příbuzní pomáhali jim v výživou a byli nápomocni u vychovávání potomkův“; také byla snaha, aby tím jaksi vychoval se celý kmen dobrých vojákův z povolání neb ze řemesla.

Podle zápisek v archivu vojenském ve Vídni oba dva české pluky čís. 18. a 21. v Josefově posádkou ležící, při stavu mužstva něco málo přes 4000 mužův, čítaly na 700 ženatých mužů, kteří měli okolo 900 dítek. K tomu sluší ještě v počet vzíti sbor podkopnický o 1000 mužův a české dělostřelce, z kterých jen málokterý byl svobodný, poněvadž to byli samí staří služebníci, kteří již pod vévodou Lotrinským a Daunem sloužili a dítkami hojně byli požehnání. V celku možno páčiti počet mládeže vojenské aspoň na 1100 hlav, k tomu asi 100 dítek občanských činí velice značný počet 1200 dítek v pevnosti, z nichž dle výkazu 739 bylo povinno navštěvovati školu, kteréžto číslice zajisté nikdy více, co Josefov bude pevností, dosaženo nebude. Tyto vojenské dítky, dle okolností jen výminečně a v nejskrovnějších číslech snad z německých, ale ostatně pouze z českých otcův a matek pošlé, musily dle císařského nařízení posílány býti do školy triviální, kteráž zařízena byla v kasárnách hned na pravo od hradecké brány, a soudíc dle velkého množství navštěvujících, zajisté že zapotřebí bylo aspoň 10 světnic, by je pojaly, jakož také řídícímu učiteli ku pomoci přidány býti musily ještě síly výpomocné, snad stavu vojenského, bezpochyby z vojenského plukovního učiliště, kteréž tou dobou již zde také pozůstávalo. Neboť císař Josef s reformou školství občanského upravil zároveň též školství vojenské zařízením vychovávacích ústavů pro každý pluk. Takovýto vychovávací ústav měl zde nejprve český pluk č. 21, kterýž umístěn byl též v kasárnách u hradecké brány od roku 1786; tam byla tehdy čtvrť pevnosti určená výhradně pro „maličké“.

Do takového vychovávacího ústavu přijímány byly i dítky dělostřelcův, od mineurů, jízdy, vůbec všech oddělení, kteráž tvořila garnisonu a neměla svých zvláštních ústavův; ovšem musili býti chlapci dobře rostlí, zdrávi, z kterých by dobří vojáci se dali vychovati.

Císař vykázal na každého takového chlapce k denní výživě 5 kr. aneb 30 zl. 35 kr. ročně, a každý takový ústav měl roční dotace 1460 zl., z kteréž mu bylo zapravovati topivo, světlo, praní, a kde nebyla erární budova, i činži, částky to i za tehdejších poměrů velice malé, ale později také ovšem vždy více dotace se zvyšovala.

Každý takovýto ústav vyměřen byl pro 48 vojenských chlapcův, nad nimiž bděli a je cvičili 1 důstojník jakožto velitel, 1 desátník jako mistr písma, 1 fourir jako mistr počtů, 4 prostí jako dozorci, 1 závodčí k vedení hospodářství, 1 prostý jako kuchař, 4 prostí jako strážní, sumou 13 hlav.

Strava se skládala z polévky, hovězího masa se zelinářským příkrmem a z chleba. Co se týče obleku, mluví se ve spisech jen o „kašketech“ a kabátcích, ke cvičení ve zbrani sloužily dřevěné ručničky.

Pokud se týče vyučování, bylo ustanoveno, že v ústavě nemají jiné přednášky se konati, než které sem náležejí, aby chovanci za dobré poddůstojníky se vycvičili, totiž cvičení ve čtení, psaní a sestavování tabulek, a ve čtvrté třídě mají co nejvíce se připraviti k potřebnému u setnin písařství. Slovo „třída“ nevztahovalo se k oddělením podle učiva, nýbrž ke stáří, dle kteréhož v I. oddělení náleželi chovanci od 6. do 9., ve II. od 9.-12., ve III. od 12. do 15., konečně ve IV. od 15. do 18. roku, načež také již hned následovalo t. zv. „vymustrování“ t. j. propuštění z ústavu a vřadění do pluku. Učitelům slušelo spáti se svými chovanci v téže světnici a bedlivý pozor míti na jejich veškeré činění a vésti je všestranně k životu mravnému.

V tom ohledu byly velice přísné „regulamenty“, kteréž jen poněkud rozebírati daleko by vedlo. – Aby se docílilo dobrého karakteru, k tomu sloužiti měly dobré povídky, kteréž učitelé po skončeném vyučování v pozdějších chvílích svým žákům musili vyprávěti; aby pak mysl mládeže jednostranně nezakrsala, nýbrž naopak různými směry volně se rozpínala, musil učitel stále jiné látky voliti; bylo v tom ohledu předepsáno, aby se podávaly příklady z vojenských dějin domácích, o hrdinských činech jednotlivých válečníkův, o milosti mocnářově, o odměně jakož i potrestání všelijakých přihodivších se činů. Bájky Aesopovy, potom de la Fontaineovy s výkladem jejich morálního významu byly zvláště doporučeny.

Však bylo přísně zapovězeno, aby každý učitel toho se varoval, by nevyprávěl něco o strašidlech neb duchách neb podobných strašlivých věcech aneb nevyličoval mládeži noční dobu neb jistá místa jako hrůzná; všech podobných nepřirozených a lichou bázeň vzbuzujících věcí musili co nejpečlivěji se stříci.

Vyučování ovšem, obzvláště u nejmladších dětí, díti se musilo řečí mateřskou, řečí pluku, tedy řečí českou; teprv u starších nastoupilo vyučování němčině.

Ostatní děti plukův a oddělení, které do vychovatelského učiliště neboli „štiftu“ pojaty býti nemohly, hoši i děvčata, voděny byly společně od poddůstojníkův do školy občanské, kdež i mezi vyučováním vojáci měli nad nimi dozor.

Později také ještě, aby chovanci vycvičeni byli též v nějaké malé obživě pro všechny případy, dáno do každého ústavu 318 drátů k pletení punčoch a chovanci musili pilně cvičiti se v pozdních chvílích v tomto průmyslovém odvětví; v tomto tudíž také mnozí staří důstojníci, z takého ústavu vyšlí, dobře se vyznali, nyní však as žádný z té doby již na živě. Mimo pletení punčoch zavedeny do ústavu i kolovraty, na kterých chovanci se cvičili v předení bavlny, kterážto živnosť potom i do kasáren se rozšířila, takže v žádné vojenské světnici takový veliký kolovrat nescházel, ano ve mnohých bylo jich i několik. Toto byly vedlejší živnosti vojákův, ovšem že při tom služba vojenská velice trpěla.

Duch probouzejícího se vlastenectví v národě Českém ze dlouhého spánku i v takovýchto vojenských ústavech potom našel svých apoštolův, kteří řeči české a všem pravým národním ctnostem hleděli u vojště klestiti dráhu. Povstali: Tomáš Burián, Milota Ctirad Polák, Fialka Franck, vesměs to výteční vojáci a zároveň výborní vlastenci. – Zde v Josefově na tomto vojenském ústavě vychovatelském jako učitel působil: Michael Silorad Patrčka, šikovatel pluku č. 21., rodák rychnovský. Narodiv se ve městě tomto r. 1778 byl dříve kupeckým mládencem, potom na vojnu byv vzat přišel na dráhu učitelskou a stal se zde v Josefově českým spisovatelem. Vytištěna od něho jedna píseň, kterou Hanka r. 1817 tiskem vydal; neboť byl Patrčka jeho věrným přítelem a s ním si dopisoval. Písně českých bojovníků, zde psané, dýší horoucí láskou k vlasti; časopisy: „Květy“, „Přítel mládeže“, „Dobroslav“, „Čechoslav“, „Vídeňské listy“, „Poutník“, obsahují od něho přemnohé články, kteréž vyznamenávají se zvláštní rázností a srdečností. Patrčka, kterýž okolo r. 1820 šel do pense a usadil se trvale v Jaroměři, zanášel se potom mnemonikou, strojnictvím a při tom stále pilně psal, až v měsíci květnu roku 1838 zemřev pohřben jest na hřbitově při chrámu sv. Jakuba v Jaroměři. – Dopisoval si téměř se všemi tehdáž známými spisovateli českými, jako Hungmannem, Hankou, Nejedlým atd.

Takový život vedl se na učilištích vojenských a hlavně zde; německá řeč byla sice panující a za hlavní předměr prohlášena, ale tehdejší doby v armádě rakouské nebyla valně v užívání, neboť mezi šlechtou a vyššími stavy, ano i mezi měšťanstvem v tak zvaných dědičných zemích byla v modě mluva francouzská, ježto největší čásť důstojnictva byli buď Francouzi rodilí nebo Nizozemci; také mezi inteligencí hovořilo se s veliké části francouzsky, frančiny užíváno i v poli, kdežto mužstvo užívalo řeči mateřské, řeči pluku, u nás a na Moravě české, v polských plucích polské atd., kterážto mluva ještě ani podnes neustoupila němčině, ježto nám jest dobře známo a měli jsme sami příležitosť pozorovati, kterak i polský důstojník se zvláštní zálibou užívá mluvy své mateřské, mluvy pluku, a to nejen ve službě, nýbrž i ve veřejných místnostech, vždy dávaje přednosť jazyku svému.

Co se týče uherských vojsk tehdejších časův, nebylo též ani řeči o němčině ani u důstojnictva, kdež převládala mluva latinská i také frančina, dokonce pak již ne u mužstva, v němž byla němčina naprosto neznáma, jediné užíváno mluvy toho kterého uherského pluku, hlavně maďarské, ve které psány i veškeré služební věci. A tak němčina přese všecky snahy, aby byla povznesena ku všeobecnému užívání u vojště, ještě dlouho zůstala popelkou asi tak, jako jest nyní ještě naše řeč český, jen na vyšších vojenských ústavech jsouc povinným předmětem vyučovacím, potom v poli k velení se užívá, ale v obecném obcování nehrubě jest známa a málo všímána.

Co se týče té triviální školy zdejší, tať ovšem musila, ježto posílané sem děti byly ze tří čtvrtin vojenské, přizpůsobena býti potřebám vojenským; poněvadž pak tyto vojenské děti byly rodičův českých, vyučováno zde na prvním místě jazykem mateřským českým a potom teprv ve starších odděleních němčině, kterýžto způsob vyučování ještě ve starých školních katalozích diecese kralohradecké jest zaznamenán. Také i ti nově osazení občané josefovští až na některé jednotlivé byli vesměs ryzí Čechové, a z těch, kteří jako Němci sem přišli, během let stali se též Češi, když ne z nich samých, tož z jejich potomkův. A tak nenalézám v tom starém Josefově hned při začátku ani stínu nějakého němectví, ale dokonce ne již nějakého „národního němectví“ (deutschnational). Byli-li zde nějací Němci, tož o takových přeludech, o jakých sní p. dr. Hallwich, nic tehdáž nevěděli; byli to Rakušané neb Němci z Říše a věrní poddaní svého mocnáře a ani dosti málo nešilhali přes hranice říše, protože prušáctví jim bylo stejně tak trnem v oku jako každému dobrému Čechovi. Neboť i ti Němci v Čechách zakusiti musili svízele válek s Prušáky a pocítili jejich berných ruk; mimo to věděli ti, kdo zde v Josefově se usadili, že pevnosť založena od císaře Josefa k lepší bezpečnosti Českého království a že musí zůstati přepevnou baštou proti „prušáctví“.

Uvnitř pevnosti nestaly se toho roku žádné změny, leda že ke konci roku dosazen sem nový ředitel pevnosti, nově jmenovaný generalmajor baron z Fortenberga, který dotud zastával v Praze místo ředitele dělostřelectva pro obvod český.

Ve Francii zatím stálé hrůzy divadla se připravovaly, vojsko rakouské s republikány s měnivým štěstím se potýkalo. V dobách těchto všeobecných hrůz a rozlícení, dne 16. října i Marie Antoinette, nešťastná královna francouzská, rozená princezna rakouská, musila hlavu svoji pod guillotinu položiti a pod rukama nelítostných, rozkácených vrahův ducha svého vypustila.

Rok 1793 zakončoval se zase velmi tvrdou a ostrou zimou, začež potom měsíc duben 1794 veliké teplo přinesl. Zde v pevnosti tím časem opět někteří ke stavbě domů se odhodlali a sice nejprve Pavel Wagner, mistr zámečnický, měštěnín pražský, již při stavbě pevnosti zde usedlý. Tento stavěl za přispění eráru nákladem 16.150 zl. dům, jenž sám o sobě tvoří čtverec mezi starým pavillonem a jednoduchými kasárnami a má nyní číslo 10, poněvadž při prvním číslování budov v pevnosti roku 1810 po vojenských budovách první na řadu přišel. Wagner dal zhotoviti dva nahé muže z kamene v nadživotní velikosti, kteří majíce v rukou odznaky řemesla zámečnického, klíč, kružítko a kladivo, posazeni byli nad římsu průčelí a dodávali této pěkného vzhledu, neboť byli pracováni dosti uměle; muži tito mohli by i nyní dosti dobře sloužiti za znamení městu, jak také jinde semotam spatřujeme, kdyby nepovalovali se na půdě obtěžujíce svojí tíhou klenbu. – Dále téhož roku stavěl ještě dům František Ludwig, mistr kominický, v ulici nyní pekařské zvané, blíže zbrojnice číslo 17. nákladem 4580 zl.

Nejvyšším velitelem v Čechách byl toho času polní podmaršálek hrabě Hohenlohe, a purkrabím pan hrabě Kager ze Stampacha.

Tento rok 1794 jest mimo válečné běhy památný tím, že dne 28. června ve Vídni zemřel slavný státní ministr rakouský Václav svaté římské říše kníže z Kounic u věku 84 rokův.

Do Josefova potom zase na místě barona Fortenberga dosazen za velitele pevnostního Mikuláš svobodný pán z Kleindorfa.

Konečně sluší ještě poznamenati, že ve Francii týmž časem, dne 28. července, jeden z hlavních vůdců nejzuřivějších revolucionářův, Robespierre, guillotinou jest odpraven.

Počátek roku 1795 byl opět ostrou zimou znamenán, takže místy až na 22 stupňů vystoupila a ořechy, broskve a jiné stromoví v měsíci dubnu pomrzlo. – Válka ve Francii stále se stejnou zuřivostí dále se vedla, tím časem pak zanesena jest do krajin nizozemských, kteréž rakouské voje statně hájily, ač nikoliv právě šťastně, neboť Francouzi Hollandsko opanovali a za svobodný stát je prohlásili.

Toho roku ke stavbě domu odhodlal se v pevnosti Josef Vraný, soukromník a držitel polností na Cihelnách v Jaroměři. Tento stavěl rohový dům číslo 28 do náměstí, kde zařízena po té hospoda zájezdní, nákladem 16289 zl.

Toho roku přeložen sem posádkou vallonský pluk Murray du Melgun číslo 55., doplňovacího okresu brusselského v Nizozemí (nynějšího hlavního města v Belgii); plukovníkem byl u nich hrabě du Jardin, podplukovníkem hrabě Imeus, majory: Battin, Paulus, Wolff. A tak hlaholila v Josefově a okolí mluva francouzská. Však potomní rok 1796 byl pluku tomu smutnou památkou. Byli totiž dva vojínové pluku Murray v jednoduchých kasárnách mezi číslem 3. a 4. úkladně zavraždili svého soudruha, pobodavše jej, až zůstal na místě ležeti mrtev, začež odsouzeni jsou oba dva soudem vojenským k smrti provazem, i bylo jim odpykati těžké provinění své potupnou smrtí na šibenici.

Karel Funk, prostý vojín pluku Murray de Melgun č. 55., 3. praporu, podplukovníkovy setniny, 31letý, a Louis Feignaux, téhož prapotu a téže setniny, bez udání stáří, jsou den 13. srpna po 6. hodině ranní vyvedeni za novoměstskou bránu a tam na známém již místě od kata královéhradeckého Jana Zillingera oběšeni. Na jejich cestě k smrti doprovodili je pevnostní farář Norbert Jelínek a kaplan špitální Antonín Lang. Pluk ten potom roku 1799 proměněn v polský, ježto nizozemské krajiny od rakouské říše odpadly, roku 1809 pak dokonce rozpuštěn.

V ten čas r. 1796 stavěna také na hořením, ale nyní pojmenovaném Starém Plese nová škola obecná, která byla ze dřeva a stála naproti nynější zděné škole, přes cestu, kde jest zahrada a dům mlynáře p. Josefa Procházky.

Ve Francii a v Italii, kamž nyní voje francouzské se tlačily, stále bylo bojováno. Arcivévoda Karel přejal vrchní správu nad armádou rakouskou a postavil se vstříc objevivšímu se velikému Korsikánu Bonapartovi. A tu zase na Rýně k mnohým tuhým bojům došlo, při kterých Rakušané ponejvíce byli nešťastni a zpět tlačeni jsou, takže Francouzi opanovali Virtembersko, Švábsko i Bavorsko, odkud veškeré zásobárny, potom špitály do Čech byly dopravovány a přeloženy. I naše pevnosť zakusila mnoho následkův války, protože mnoho zásob i nemocných i raněných sem bylo dopraveno, v měsících srpnu a září. Také lidé zámožnější úprkem z krajin bavorských ze svých sídel do Čech utíkali, šíříce tak jen postrach před Francouzi a zmatek po celé říši.

Dne 5. srpna přivezen do Prahy a  na hradě uložen archiv města Kolína nad Rýnem, potom veškerá zavazadla biskupů Vircburského a Bamberského na 50 povozech, načež dne 8. týž sám do Prahy přijel a na Malé Straně u hraběte Vratislava se ubytoval. V ten den počítalo se v Praze 1042 osob vyššího stavu, kteří byli před Francouzi utekli.

Dne 10. srpna zemřel v Praze velitel vojska v Čechách polní zbrojmistr hrabě Hohenlohe. Dne 11. prohlášeno provolání českou řečí sepsané, kterým všichni k nošení zbraní schopní vybízejí se, „aby k obhájení vlasti a svých rodin pomáhati neprodlévali“. V Praze a v českých pevnostech Hradci, Josefově a Terezíně zařízeno verbování, kde kterémž spěchali mladí i staří, aby zapsati se dali do české legie.

Ve dnech 12. a 19. srpna strhly se mezi našimi a Francouzi u Döllingu, Waldmünchenu a Ambergu v Bavořích tuhé bitky, však rakouské voje pod generálem Wartenslebenem musily ustoupiti zpět až na samé České hranice a nepřátelé následovali v patách za nimi, z čehož po celých Čechách povstalo veliké zděšení, ale zvláště v Praze, odkudž zámožní lidé úprkem ven do našich krajin a Moravy se utíkali nejinak, než jakoby Francouzi před samými branami hlavního města již se nacházeli.

Dne 21. ohlášen byl zase císařský patent nařizující, aby v České zemi zřízeno bylo zemské vojsko neboli landmiliz, kteréžto by na hranicích tohoto království své postavení zaujati a zemi tuto před vpádem nepřátelským hájiti mělo. I hlásilo se v krajích i po městech na sta, ba na tisíce lidí nadšených touhou, by vlasť svou mohli brániti. Kromě těchto také čeští stavové a některá větší města na své útraty jeden pluk myslivců začala zřizovati.

Do pevností českých, tudíž i sem do Josefova, opětně došly rozkazy, aby pevnosť ke stavu válečnému se zřizovala a pro případ obležení připravovala, a to v 6 letech již podruhé.

Však okupace naší vlasti od Francouzů byla překažena neočekávaným vítězstvím rakouských zbraní na samých hranicích České země, a celé nebezpečí tím odvráceno. Dne 24. srpna udeřil totiž Wartensleben se svojí armádou na Francouze, kdežto arcikníže Karel v týž den ofensivou až k Norimberku postoupil; nepřítel na obou stranách poražen a nazpět hnán, avšak strašně při ústupu drancoval a pálil: Ebermanstadt, Bamberg, Biberbach, Werting s mnoha vesnicemi byly vypáleny. Kteréžto řádění vida lid selský rotil se dohromady a ozbrojen jsa cepy, kosami a vidlicemi na utíkající Francouze dorážel; ve vsi Trubigtu 20 jich zabil a celou vojenskou kasu jim odebral. V celku bylo od Wartenslebenovy armády 1200 Francouzův zabito, 800 s 21 důstojníky zajato, načež dne 10. září z nich 400 mužův s 10 důstojníky přivedeno bylo od Josefova a zde v kasematách ubytováno. Toto byli první zajatci, kteří do pevnosti přivedeni byli; však dosti dlouho se zde zdrželi, poněvadž válečná doba potrvala, ač v naší zemi České utišení myslí nastalo, ježto císařská armáda postoupila vítězně téměř až k samému Rýnu. Ale v Italii našim zle se vedlo; tamť Napoleon sám vévodil a starého hrdinu Wurmsera, nám dobře známého, tak v Mantově stísnil, že se vzdáti musil dříve, než generál Alvinzi, k osvobození jeho vyslaný, doraziti tam mohl.

Ten rok také byl velmi nestálého a měnivého počasí a nemoci všeliké po kraji se počaly rozšiřovati. Ke stavbě domů v Josefově nikdo se nepřihlásil.

Válčení domu rakouského s Francouzi potrvalo potom až do 17. října 1797, kdy v Campu Formiu v Italii zjednán byl mír; načež též francouzští zajatci odsud do své vlasti dopraveni.

Napoleon Bonaparte v dobé té podnikl potom svou dobrodružnou výpravu do Egypta a tak na pevnině evropské po nějaký čas zavládl mír.

Roku 1798 žádný dům zde nebyl stavěn, aniž co pamětihodného o něm lze zaznamenati, leč že pokud se týče poštovského porta přišlo nařízení, že za každé jednoduché psaní místo 4 kr. má se platiti 6 kr. v dědičných zemích, a do cizozemska místo 8 kr. 12 kr. Zde v pevnosti žádné pošty nebylo, jediné sběratelna dopisů, kteréž se dodávaly na dědičnou cís. poštu v Jaroměři.

Však mír národům tak žádoucí nepotrval na dlouho; neboť již dne 3. listopadu 1798 generalissimus rakouské armády arcivévoda Karel, kterýž v tu dobu míru jako nejvyšší velitel Čech v Praze sídlil, obdržel od císaře rozkaz, aby zase do Německa k hlavní armádě se odebral a velení se ujal, ježto se strany francouzské opětně nepřátelství se kulo. Také v Italii dne 18. téhož měsíce počalo se zase nepřátelství a sice nejprve mezi dvorem neapolským a Francouzi. Dne 6. prosince na to Francouzi i Sardinsku vojnu vypověděli. Ruský car Pavel rozkázal, aby se vypravil armádní sbor 45.000 mužův silný, kterémuž velel chrabrý hrdina Suvarov, jenž ku pomoci do země Vlaské pospíchal, kdež určeno mu proti Francouzům bojovati. – Dne 26. prosince jedna čásť sboru toho dorazila do Brna, kde nějaký čas se zdrželi. Císař František se svou chotí na zprávu o tom pospíšili do Moravy, aby toto pomocné ruské vojsko prohlédli a na půdě rakouské pozdravili. Velitelem sboru toho byl generál Rosenberg. Dne 29. prosince konána na Královském poli u Brna veliké vojenské cvičení v ohni, které císaři tak se zalíbilo, že nařídil, aby každému prostému vojínovi 1 zl. a desátníkovi 2 zl., důstojníkům pak zvláštní obdarování uděleno bylo.

Právě toho času zima byla velice tuhá a ostrá; Rusové toho však nic nedbali, leželi pod širým nebem, ano někteří i v blízkém rybníce led vysekavše v té zmrzlé vodě se koupali.

Dne 29. opětně do Čech i do Josefova vážné rozkazy došly, aby veškeré vojenské posádky k pochodu do Bavor a dále se hotovily, ježto z Německé země došly zprávy, že Francouzi již pevnosť Ehrenbreitstein obklíčili a že nepřátelství se začíná.

Paměti roku 1799 hned u počátku zaznamenávají se převelikou a krutou zimou po vší Evropě. Leden a únor, zvláště 12. a 13. ledna a 14. února, takovým mrazem vynikaly, že lidé v chůzi a dobytek ve chlévích mrzl; místy musili lidé dobytek ve světnicích míti, chtěli-li obstáti a se zahřáti. Takové tuhé a strašné zimy v České zemi nebylo od roku 1399, jak kronikáři vypravují. K tomu pak byl nedostatek dříví převeliký, sáh tvrdého dřeva stál 14-16 zl., měkkého 9 i 10 zl., až později ani za tuto vysokou cenu dostati ho lze nebylo.

Někteří čeští šlechticové na svých panstvích kázali dříví chudému lidu a houně k přikrývání rozdávati.

Též sluší zmíniti se o novém kroji, který v Čechách toho času se rozmáhal mezi stavem městským, v oděvu, obuvi a kadeřích.

Střevíce nosily se s úzkými dlouhými špičkami, takže jim čapí nosy říkali a že ledva mohli pro ně choditi; ženské podobně nosily špičaté střevíce na způsob tureckých topanků; vlasy kadeřavé s tisíci kudrlinkami a dlouhý oděv v zadu svázaný až pod samé lokte; mužští pak měli „punty“ na prsou vycpané bavlnou a kalhoty až pod kotníky rozličné barvy; také obvyklé copy a paruky u mužských začaly se vytráceti.

Válka jak v Německu tak i ve Vlaších se vším úsilím vedena byla od spojených vojsk rakouských i ruských s dobrým úspěchem; neboť francouzští generálové Bernadotte, Massena, Jourdan a Vandamme nic nemohli svésti proti důmyslu arcivévody Karla a Suvarova, ano nejvíce, kdekoliv jen se ukázali, poraženi a zahnáni bývali. Měsíc červenec i naší krajině a Josefovu potud nevídané divadlo přinesl: táhlať tudy celá armáda ruská, kteráž byla od cara Pavla I. k sesílení sboru v Italii bojujícího vyslána. První oddělení ruské přitáhlo dne 5. července před polednem z Náchoda. Byl to sbor generála Kozlova 6950 mužův a 4703 koně silný. Rozložili se po všech lukách jezbinských své stany rozbivše. Byli v koloně té myslivci pluku Tylova, granátníci Sackenovi a mušketýři Kozlovovi, dragon pluku Gaudivičova a Ševčenského, potom uralští kozáci od moře Kaspického, kteřížto nejvíce se líbili ve svém malebném kroji, majíce praporce s obrazem Bohorodičky kazaňské. Jejich vůdce Borodín byl muž velice vážného a přísného vzezření, jemuž dlouhý bílý plnovous splýval na prsa, kdež zavěšený měl velký zlatý kříž, a po boku drahocennou brillanty posetou šavli, jejíž cenu páčil na 1500 dukátův.

Jakož se lze domysliti, způsob zjev ten v celé krajině veliké pohnutí; sbíhali se lidé z celého kraje i měst vzdálenějších, aby spatřili toto ruské vojsko, i líbila se u Rusův každému jejich přívětivosť a upřímnosť; obcovaliť a snažili se rozmlouvati, i vyšší důstojníci, s každým co nejvlídněji, vypravujíce své vojenské a cestovní příhody na pochodu tak vzdáleném – měliť někteří z nich na 500 mil do svého domova.

Velitel pevnosti generál z Kleindorfa odebral se se sborem důstojnickým do ležení na luka jezbinská, přivítal uctivě přátelské vojsko a jeho hodnostáře a pozval potom tyto do pevnosti; však z mužstva nesměl vzdáliti se nikdo, leč ti, kdo uloženo měli obstarávati potraviny.

Na lukách jezbinských nastal odpoledne, když byli Rusové poobědvali, sobě odpočali a své služebné povinnosti odbyli, veselý rej. Hudby vojenské začaly hráti do kola, kozáčtí pištci a dudáci statně přizvukovali a brzo na mnohých místech točila se kola ruských bojovníkův, ani tančili národním svým způsobem, obstoupeni jsouce zvědavými obyvateli celého kraje.

Rusové zdrželi se zde ještě celý den 6. července, načež dne 7. dali se na pochod dále ku Praze hned časně z ráno, však k polednímu přirazila opět již ohlášená druhá kolona generálmajora Ismailova, 4302 muži se 2070 koni. Při těchto byly 2 pluky granátníkův, Potapov a Skarpský, pluk Ismailovských mušketýrův a regiment Vojnovských kyrysníkův, i opakovaly se opětně tytéž výjevy jako předešle. Dne 10. července, když tito odešli, přibyla třetí čásť, 6005 mužův se 3250 koni a s 5 kompagniemi dělostřelectva se 70 děly. Byly při nich pluk Preobraženských a pluk Steinhagelských mušketýrů, pluk Misirovských kozákův a strážné komando jízdných Tatarův, potom hlavní štáb, pošta polní, vojenské lékařské úřady. Když si zde zase poodpočali, táhli za dřívějšími ku Praze a na jich místo přišel dne 12. pod velením generál-lieutenanta knížete Gorčakova sbor 7323 mužův se 4433 koni. Toto byl nejsilnější sbor, skládal se ze strážného komanda donských kozákův, z pluku Sykosinských husarův a kyrysníkův pluku ruské carevny, z pluku Toholských myslivcův a ze 2 regimentův Essenských a Ponšičinských mušketýrův. Dne 15. následoval zase již pátý sbor, 4963 mužův se 3555 koní. U tohoto byly: pluk donských kozákův, pluk Tatarův Baranovských, 2 prapory granátníkův, Treibent a Selechov, konečně pluk mušketýrův Taulišova. – Dne 17. přitáhl poslední ruský pomocný sbor, 5974 mužův se 3555 koni; předvoj se skládal z oddělení donských kozákův, 2 plukův Šepelovských dragonův, z praporu Zachmanovských granátníkův a 2 plukův mušketýrův, Durassov a Maršov zvaných, naposledy jely opět pluk donských a kuronských kozákův.

Pochody těmi oživena krajina naše velice, i také obchod učiněn značný; rublův zde jen dost ostalo, ještě na naše časy mnohé zde se uchovaly památkou po tom ruském tažení. Onemocněvší ruští vojínové dopravováni byli do Josefovské nemocnice k léčení. Gregos Stepanos od Volonského polku, Feodor Leonov, Kosmas Gabrilev od kozáckých polků z nich zde zemřeli a pohřbeni jsou na vojenském hřbitově zdejším.

Že byla v předešlém řeč o Jezbinách, chci tuto podati něco k bližšímu vysvětlení o této místní k Jaroměři příslušné obci, jelikož vznik její právě v onu dobu spadá, o které zde vypravování se dálo.

Jezbiny, neb snad lépe řečeno Jezviry, jakž také ve staré pozemkové knize zaznamenáno, jest pojmenování, kteréž ukazuje na prastarý a to posvátný původ z doby ještě pohanské. Naši domácí archeologové nazývají Jezbinami neb Jezvirami mohutné balvany, jakýmisi vyhloubanými mísami opatřené, kteréž dle jejich úsudku sloužily za obětní kameny k bohoslužbě našich pohanských předkův. (*Viz o tom Památky Archaeologické, XI. seš. 6, red. J. Rychlý a J. Smolík) Než o tom nebudu tuto se rozšiřovati, poněvadž později delší pojednání na jiném místě o veškerých starých bydliskách a pohřebištích širé krajiny jaroměřské k veřejnosti přivedu.

Až do roku 1796 v Jezbinách stával osamotnělý vdovec, Václavu Gottwaldovi, vrchnímu panství novoměstského náležející, kterýžto jej byl zakoupil roku 1772, dne 15. července, od vdovy Doroty Redlichové za 13.000 zl.

V uvedeném roce 1796 připadlo majiteli, aby pozemky dvora toho rozprodal přihlásícím se okolním sedlákům, s čímž také ihned započal, a jsou polnosti následujícím osadníkům rozprodány až do roku 1801:

Vojtěch Josef, Munzarová vdova, Skalický Václav, Jelínek Jiří, Rycař Václav, Merkl Jan, Gabriel Jan, Holeček Mikuláš, Wolf Václav, Hroch Jan, Srkal Jan, Vacek František, Koza Václav, Hanisch Jiří, Hušek Jan, Sehnoutka Jiří, Charvat Jan, Walter Jan, Srkalová Marie, Novotný Jiří, Hlava Jakub, Jarolím Jan, Klemera Daniel, Srkal Josef, Charvat Mikuláš, Černý Josef. – Roku 1802 byly již všechny pozemky rozprodány i hospodářská a obydlená stavení. Osadníci, kteří ponejvíce z blízkých Semonic pocházeli, začali sobě na to zde stavěti chalupy a tak povstala blíže Josefova nová osada, jak ji nyní vidíme rozkládati se.

Bouře válečné trvaly potom až do konce dokonávajícího století, za kteroužto příčinou na stavbu nových domů nikdo ani nepomýšlel, ale někteří noví osadníci přece zde se usadili. Z těchto jmenuji Filipa Traxlera, narozeného v českém městečku Zámostí blíže Jindřichova Hradce. Uvádí se nejprve roku 1800, byl kupec, pojal za manželku Annu Matiášovu, dceru Františka Matiáše, měšťana hradeckého, rodáka jaroměřského, od počátku stavby zde usedlého. Později roku 1801 ujal od tchána svého dům nyní číslo 21 a prováděl v tomto svůj obchod. Jest praotcem mocného potom v Josefově rodu, z něhož pocházeli primátoři.

Nově započínající rok 1800, konec to starého století, byl mnohými hlučnými slavnostmi jak ve hlavních městech tak i v kraji oslavován, básněmi opěván a na památku různé peníze raženy. Každý žil v té blahé naději, že příští nové století přinese lepší časy než jakých v minulém se zažilo, než zatím Česká země dostala jináče povděčné návštěvy ruského vojska. Neboť byl car s Francouzi uzavřel mír a tak celá armáda z Italie přes Švýcary a zemí Bavorskou do Čech vtáhla a zde jí bylo ustanoveno přezimovati. I sám chrabrý vojevůdce, generalissimus ruských vojsk, hrabě Petr Alexandrovič Suvarov Rymnický, jmenovaný knížetem Italským, zavítal do Prahy a zde se ubytoval v domě barona Wimra na Novém Městě. Potom přišli ještě velkokníže Konstantin Pavlovič, generál Gorčakov, Dolgoruký a Suvarov, syn proslulého vojevůdce, kteříž v Praze zůstali a k vůli nimž mnohé skvělé plesy od české šlechty pořádány byly, kteréžto potom na odvetu od Rusův byly opětovány. Potom dne 18. ledna znamenité řády mezi udatné vůdce a hodnostáře rozdávány byly, i císař František zaslal 6 Tereziánských křížův, jimiž vynikající důstojníci poděleni byli.

Jednotlivé sbory ruské armády, které dohromady čítaly 45.259 mužův s 27.365 koni, zůstaly rozloženy po Čechách, takže poblíže hlavní silnice sáhaly od Prahy až k Josefovu, a tudíž opět naše krajina jimi oživena byla. Zde v okolí rozloženi byli v Jaroměři a po vesnicích; ve zdejších pekárnách vojenských pro ně chléb se pekl a rozvážel. Z toho povstala v krajinách těch značná drahota, neboť vojsko to mnoho snědlo; však dne 25. ledna náhle došel z Petrohradu rozkaz, aby Rusové k pochodu do své vlasti se chystali, a také dne 27. téhož měsíce nastal zase v takém pořádku zpátečný pochod, jakým tudy byli roku 1799 přišli přes Náchod. Venkovskému lidu potom za stravování vydány jsou tak zvané bonifikační obligace, které ještě namnoze jsou v dobré paměti, poněvadž za ně z většího dílu málo kdo co dostal na hotovosti, aspoň v naší krajině. Dne 2. února jel tudy také sám vrchní generál hrabě Suvarov Rymnický, kterýž zde od velitele pevnosti generála z Kleindorfa se štábem byl pozdraven a uveden do pevnosti, kdež poobědval v paláci gubernérském, nyní velitelově; načež odpoledne po odpočinku dále k Náchodu se ubíral, kdež na noc zůstal a svému hostiteli ku památce stříbrnou tabatieru zanechal, na které spatřovala se zobrazena kapitulace italského města a pevnosti Mantovy.

Rakouské voje bez ustání proti Francouzům bojovaly, jak v Německu tak i ve Vlaších. Dne 23. března po všem kraji nařízeno všeobecné modlení, aby Bůh zbraním rakouským požehnati ráčil. Dne 24. března po té zvolen v Římě za papeže pode jménem „Pius VII.“ kardinál Chiaramonti 32 hlasy ze 35, maje věku svého 57 let.

Dne 18. dubna svedena s Francouzi vítězná bitva u Voltri v Italii, kdež 2000 mužů zajato, z nichžto na 600 přivedeno potom do pevnosti zdejší a chováni zde po čas války v zajetí. Však zlé časy nastaly vojskům našim na bojištích ve Vlaších i v Německu; byliť víc a více tištěni zpět, tak že se zdálo, že i naše vlasť brzy od nepřátel bude ohrožena, za kteroužto příčinou královské gubernium dne 15. srpna prohlásiti dalo, aby každý, kdož by koliv zbytečnou střelnou zbraň doma choval, zapůjčil ji k ozbrojení svých spoluobčanův, kteřížto by proti vpádu nepřátelskému hranic bránit pospíchali. Načež dne 6. září císař František sám na cestu se vydal k armádě porýnské a v dunajských Eisakách vzal hlavní ležení. Za adjutanty dáni mu byli v Josefově dobře známý, nyní generál, Lauer a Stepšič.

Královské české gubernium dalo po celé zemi dne 7. září ohlásiti toto provolání:

„Občané! Nyní máte bojovati pro náboženství a vlasť‘ Pohleďte tam uprostřed válečného hluku na svého vznešeného pána země, kterýž nadšen jsa otcovskou láskou pro své od Boha jemu svěřené národy, své vlastní posvěcené osoby nešetří a svým výtečným příkladem každému ze svých poddaných ukazuje cestu k plnění občanských povinností.

Který Čech hledě na to netrne! Kdož netouží s planoucí vlasteneckou láskou, aby postavil se po bok nejdobrotivějšího mocnáře! A by spolu s ním nebezpečenství podnikl i vítězství dobyl!

Zemský úřad důvěřuje se, že toto smýšlení srdce každého šlechetného Čecha pronikne a že všichni jako o závod se vynasnaží, aby v tomto nejdůležitějším okamžení ukázali svou věrnosť a lásku k vlasti.
V Praze dne 7. září 1800.
Hrabě ze Stampachu m. p.“

Po prohlášení tomto teprve znepokojení myslí v Čechách nastalo a každý s úzkostlivostí očekával věcí příštích; však dne 20. září umluveno bylo příměří na 45 dnův, ale zbrojení v celé říši vedlo se dále s největším chvatem.

Arcivévoda Karel slavnou vyhláškou ze dne 26. září k Českému a Moravskému národu oznámil, že tak zvaná česká legie valně rozšířiti se má, a sice aby v Čechách 12 a na Moravě 8 praporův bylo zřízeno, s kterýmžto ustanovením ihned započato, a také zde v Josefově jeden prapor té legie byl zřizován. Čeští páni stavové vykázali na zařízení těch 12 praporův 225.000 zl. Dne 13. prosince počaly po celé zemi všeobecné verbuňky k té legii a bráni mladíci 13-14letí. Dne 14. listopadu pak vyšlo provolání k občanstvu akademickému – ke studentům, aby k té české legii hojně zapisovati se dávali, což také plnou měrou se dělo, tak že ve 3 měsících z těchto českých a moravských vlastencův, kteří byli v jeden sbor spojeni, již dosti značná armáda na nohou stála k obraně vlasti.

Dne 23. listopadu pak také již nastalo nové nepřátelství mezi vojsky. A již dne 28. prosince vytrhly do pole některé prapory té české legie, provázeny jsouce všeobecným žehnáním obecného lidu.

Toho roku na místo ředitele stavebního majora Krasníka povolán podplukovník Dellavich.

Z Vídně v ten čas došly zprávy, že celá rakouská armáda jest na zpátečním pochodu z Baber v Solnohradsku k Vídni, kde že se největší síly soustřeďují očekávajíce tam nepřítele. Do Josefova stále dováženi ranění vojínové jak rakouští tak i také Francouzi, ze kterýchž mnozí na rány utrpěné zemřeli. Dne 9. února 1801 však zjednán ve Vídni mír, a tak opět Francouzové, kteří již Horní Rakousy opanovali, ano i do naší vlasti již se tlačili, táhli zpět. Prapory české legie potom do svých stanovišť se navrátily, kdež jsou rozpuštěny; 11 praporův pak na věčnou paměť uloženo jest na hradě pražském v obecné světnici, kdež se konává sněm.

A tak zase žádoucí mír zavládl. Další běh roku nepřinesl nic zvláště pamětihodného a pro místo důležitého, aby bylo zaznamenáno. Pouze tolik sluší podotknouti, že ku konci roku 1801 ředitel stavební kanceláře podplukovník Dellavich nahrazen plukovníkem Dano, kterýž pak na dále úřad ten zastával.

V roce 1802 zase tři měšťané ke stavbě domů se odhodlali, a sice: Knoll Jan, hostinský, stavěl dům nyní číslo 18. nákladem 5807 zl. 33 kr., Seidl Jan, krupař, číslo 29. proti vojenské nemocnici nákladem 8660 zl. a Kučera Josef, pekař z Jaroměře, číslo 16 vedle Knolla nákladem 8800 zl.

Dne 1. dubna 1802 přišel cís. patent, že tak zvané sedmíky do oběhu se uvedou, naproti tomu mince tak zvané čtyřgrošáky dnem 31. srpna z oběhu se vezmou. Dne 4. května pak prohlášeno, že císař službu vojenskou, která dotud trvala na celý čas života, zruší a na místě toho že zařídí službu na určitý čas let, tak zvanou kapitulaci.

Dne 15. května zavítal do pevnosti Josefovské vzácný hosť, mladý princ a arcivévoda Ferdinand, syn někdejšího gubernátora milánského. Byl slavně přijat, prohlédl pevnosť, načež druhý den zase dále po Čechách cestoval.

Dne 2. října pak pevnosť navštívil slavný vojevůdce arcivévoda Karel, jsa též hlučně a slavně přivítán. Prohlížel sobě pevnosť a byl přítomen vojenskému cvičení, načež zase dále po Čechách cestoval.

Dne 12. října za gubernátora či purkrabího království Českého slavně installován Jan hrabě Chotek.

Rok 1803 tak přehojnou úrodou vůbec všude vynikal, že podobné pamětníka nebylo, ale přes to láce veliká přece nebyla, jakž staří letopisové vypravují.

Ke stavbě domů v Josefově přihlásili se opět tito tři měšťané: Martin Veselý, hostinský, stavěl dům č. 27, kdež na to světoznámý hostinec svůj zařídil, nákladem 15.350 zl., Charvát Josef číslo 13. nákladem 8260 zl. a Pader Martin, rukavičkář z Trutnova, čís. 12. nákladem 11.420 zl.

Toho roku byla síť stoj dále rozšířena, při kteréžto práci dva vojínové sboru zákopnického dne 10. června zasypáním přišli o život; byli to minéři Jan Šubrt a Jan Fiala.

Dne 19. září nastalo tak studené počasí a mrazové tak silní uhodili, že vody škraloupem se potáhly a místy led až na čtvrť palce ztlouští se utvořil; a ta zima již až ke konci roku dodržela, ano ostrostí svou i počátek roku 1804 vyznamenávala.

Počátkem jara toho roku opět tito měšťané domy stavěli: Straník Ignác číslo 26. nákladem 15.231 zl. 42 1/3 kr., Hošek Václav čís. 26. nákladem 16.000 zl. a Faltys Josef, krejčí, číslo 11. nákladem 6154 zl. Císařský erár dal sobě potom pod číslem exh. 19-6059 v knihu pozemkovou zanésti veškerý náklad peněžitý, který byl ve smyslu osazovacího patentu z roku 1782 na stavbu těch domův učinil, částkou 88.675 zl. 7 5/8 kr. Posledně jmenované tři domy nejsou v to zahrnuty, any již za příčinou poměrů finančních přestaly se dávati zálohy osadníkům Josefovským.

Dne 11. srpna císař František vydal manifest ke svým národům, že vedle titulu císaře římskoněmeckého přijal také titul císaře dědičných rakouských zemí a jeho užívati bude.

Dne 12. září vtrhla celá česká armáda do polního ležení u Vysočan a Hloubětína a zde své cvičení před očima císaře a císařovny prováděla. Nacházely se tam: 5 praporů granátníkův, pěší pluky Fröhlich, Rainer, Gemmingen, Stuart, J. Colloredo, Riese, Kolovrat, Reusz, Špork, Anspach, Erbach, arc. Maxmilian, Morzia a Kinský; jízdní pluky Rosenberg, Klenau, Merveldt a Blankenstein, husaři a dělostřelci. Generálové, kteří tam veleli, byli: nejvyšší velitel zbrojmistr hrabě Colloredo, kníže Reusz, Morzia, Auffenberg, Gottesheimb, Graff, Nostic, Gyulay, Mahoni, Weber. I z Josefova dva pluky, Jos. Colloredo a Stuart, do pole vytáhly s příslušným dělostřelectvem.

Po skončených na to cvičeních vojenských císařští manželé vracejíce se do Vídně pevnosť svojí návštěvou dne 30. září poctili a slavně byli uvítáni. Po prohlídce pevnosti uchystáno dotud zde nevídané divadlo vyhazování podkopův, kteréž dělo se v místech, kde ve válce roku 1778. stály hradby rohové, cornichon, blíže mlýna staropleského. K divadlu tomu zařízen ve tvrzi Brdské pro nejvyšší panstvo stan, odkud celou operaci dobře mohli pozorovati. Obecenstvu četně shromážděnému dovoleno bylo postaviti se na hrázi, která z té tvrze ku pevnosti vede.

Rok 1805 počátkem svým vyznamenává se náramnou drahotou, která převyšuje vše, co již o letech minulých bylo pověděno. Platilať jedna měřice žita 30 až 40 zl., pšenice 35-45 zl., ječmene 30 zl., hrachu 20 zl., čočky 25 i více zlatých; korec bramborův byl za 6 i 7 zl., tak že ta krejcar se dostalo více jablek stromových než zemských. Libra masa hovězího stála 12 i 14 kr., másla 48 i 52 kr., pinta piva 8 i 10 kr. Aby hladu bylo zabráněno, nařídil císař, by po domech a statcích chodily komise a zásoby potravin prohlížely a zapisovaly, ježto se ukázalo, že přemnozí lidé nikoliv z nedostatku obilí, ale z lichvářství potraviny skryli.

Paměti Josefova téhož roku obohaceny jsou důležitou událostí místní, založením chrámu Na nebe vstoupení Páně. Byloť o stavbě té již delší dobu jednání se vedlo, i byla konečně předsevzata, když byli o nutnosti kroku toho nejen císař Leopold, ale i právě panující mocnář, císař František, a nejvyšší správce vojsk rakouských arcivévoda Karel při svých návštěvách v pevnosti očitě se přesvědčili, uznávajíce, že při stále silné posádce a zmáhajícím se usazování občanův malé kaple Panny Marie v nemocnici vojenské vystavěná daleko nedostačovala. Nad to pak ještě v případech epidemie trvalo nebezpečí, aby tato návštěvou nemocnice do pevnosti a do města se nešířila. Pročež císař František počátkem roku 1805 dal svoje svolení ku stavbě nového velkého chrámu, vykázav potřebné peníze ze soukromé své pokladny, čímž celá záležitosť vstoupila v rozhodné období, takže pak hned počátkem jara děly se přípravy ke stavbě chrámové.

Den 10. května pak byl tím slavným dnem, kdy položen ke svatyni této základní kámen.

Kámen sám jest ze žuly, tvoře pravidelný čtverec, měřící jak na délku tak na šířku po 16 ½ vídeňských palcích. Ve středu nachází se prohlubeň 7 ½ palce zšíří a 9 palců zdélí pro zapuštění cínové věnovací desky, pod kterou jest ještě hlubší otvor čtyřhranný pro pojetí mincí pamětních. Otvor ten měří 3 palce zšíří a 3 ½ palce zdélí.

Na povrchu kamenné desky jest vyryt tento nápis v literách římských: X. Calendis Maji MDCCCV. V literách německých: Im Jahre 1805 den 22. April.

Cínová ona deska, která těsně do výše udané prohlubně zapadá, nese tento vyrytý nápis:

Francisco II. imperatore caesare auspice,
archiducibus Carolo et Joanni,
altero rein bellicae summo administro,
militarium architectorum ephus altero
praesidiarium et civium
in superos pietatis alaendae
praesente ac bone praesente hradeceno pontifico
Maria Thadaeas e comitibus de Trautmannsdorf,
primum in templi fundamento lapidem jacit
Joannes Carolus comes a Kolovrat,
armorun in regno Bohemico summus praefectus.
X Calendas Majas 1805.

Což zní v našem jazyce:

Pod ochranou panujícího císaře Františka II., když byli arcivévodové Karel a Jan, onen vrchním správcem válečnictví, tento velitelem vojenských stavebních úřadův, u přítomnosti představenstva a občanův, k oživení pravé zbožnosti, a u přítomnosti hradeckého biskupa Marie Thadeáše z hrabat z Trautmannsdorfu, položil první kámen v základu kostela Jan Karel hrabě z Kolovrat, vrchní vojenský velitel v království Českém. Dne 10. před prvním květnem (22. dubna) 1805.

Slavnosť započala, když byl nejdůstojnější biskup i velebné duchovenstvo jaroměřské, jakož i okolní četně se dostavilo, o ½ 9. hodině dopoledne.

Sbor zákopníkův utvořil  místech, kde nyní chrám se rozkládá, nárys základních zdí rozestaviv se po čarách označených; mezi oněmi dvěma lipami, kteréž podnes ještě státi vidíme, postaven byl stan, ve kterém vztyčen oltář a kolem něho připraveno více stanův menších; v prostoře však, kde měl býti vystavěn hlavní oltář chrámový, vztyčen velký kříž.

Celá posádka v největší parádě a s vlajícími prapory a hudbami byla poručena k slavnosti a zaujala prázdná místa kol chrámu, na náměstí postavil se plukovní prapor  pluku Josef Colloredo k označování slavnostních výkonův střelbou.

Usídlené měšťanstvo – byloť právě 20 domů dostavěno – zaujalo postavení při bočné straně stanu.

Na to hned základní kámen na ozdobných nosítkách, od určených k výkonu tomu tovaryšův kamenických a zednických, s mistrem Janem Rumpelmayerem v čele, za průvodu vojenské hudby z budovy velitelovy do stanu nesen. Za ním hned Jeho Excellencí velící generál s důstojnictvem a Jeho Milosť nejdůstojnější biskup a Jeho Milosť nejdůstojnější biskup hrabě Trautmannsdorf za assistence přečteného důstojného duchovenstva, před nímž se nesl kříž a korouhve, in pontificalibus se ubírali. Když se vyšlo z budovy, zavířily bubny a zazněly fanfáry. Když došlo se k oltáři, kámen po obvyklých církevních obřadech zasvěcen, při čemž dal prapor na náměstí první výstřel, kterýž byl s hradeb opětován 24 ranami z děl. Načež takto posvěcený kámen vnesen do základů a zde slavnostním způsobem s mnohými obřady položen od velícího generála hraběte Kolovrata, kterýž ozdobným kladívkem na něj poklepav a vzav na to lžíci a něco malty přihodil, v kterémžto obřadu za ním následovali biskup kralohradecký hrabě Trautmannsdorf, ředitel staveb v Čechách generálajor šl. z Kleindorfa a ředitel pevnostního stavitelství plukovník Dano. Každý z těchto hodnostářův opásal se koženou zástěrou zednickou, na kterouž se po té podepsali a kteréž se po tu dobu i s kladívkem a lžící chová v budově ženijního ředitelství. Po tomto obřadu stal se druhý výstřel a s hradeb zase hřímala děla.

Nyní bral se průvod po celé čáře půdorysu budoucího chrámu, při čemž biskup každý roh vysvětlil; při čtvrtém rohu stal se třetí výstřel. Na to sloužena v stanu slavná mše svatý a při „Tě Boha chválíme“ dán výstřel čtvrtý; děla oznámila pak skončení slavnosti církevní.

Ježto však ona cínová deska s výše udaným latinským nápisem do dne 22. dubna ještě nebyla z Vídně došla, nýbrž teprve dne 21. června 1805., kdy mince pamětní teprve dne 26. června 1805 do kamene základního vloženy, a o průběhu slavnosti sepsaný protokol, kterýž všichni přítomní hodnostáři vlastnoručně podepsali, na rozkaz generála z Kleindorfa k nim přiložen. Bylať toto jakás druhá malá slavnosť.

Podávám zde seznam oněch pamětních mincí, které ve zdech chrámu josefovského se nalézají:

Zlaté: 1 křemnický dukát z roku 1758, 1 zlatý pamětný peníz na korunování Františka II. s nápisem: Milaestas publico vi id dei MDCCCIV. – Stříbrné: Jeden křížový dvouzlatník, 2 zl. 16 kr., 1792, jeden křížový zlatník, 1 zl. 8 kr., 1759, jeden čtvrtzlatník, 34 kr., 1793, jeden dvacetník, 1803, jeden sedmnáctník, 1676, jeden dvanáctník 1795, jeden desetník, 1786, stříbrná korunovací mince podobná zlaté, 15 soldi, 1802, jeden sedmník, 1672, jeden sedmník, 1802, jeden tříkrejcar, 1782. – Měděné: Jeden šestikrejcar, 1800, jeden tříkrejcar, 1800, jeden krajcar, 1764, jedna grešle, jeden půlkrejcar bez letopočtu, jeden čtvrtkrejcar, 1800 – Pamětní spis o tom podepsali: Mikuláš šlech. z Kleindorfa, velitel pevnosti, František Allio, podplukovník, v nepřítomnosti ředitele staveb Dana, Smiller, místní major, Le Merchand, major od zákopníkův, Huber, plukovník-lieutenant, Moser, podplukovník od pluku Colloredo, Brzezina, plukovník od zákopníkův, svobodný pán Bock z Greifsau, setník od pl. Stuart, Suden, major od pl. Colloredo, šlech. Elger, major od pl. Colloredo, baron Chastel, podplukovník od zákopníkův, Burián, rytmistr-auditor. Tři souhlasné opisy té pamětní listiny uloženy potom v archivech, a sice ženijního ředitelství, auditoriatu v Josefově a generálního komanda v Praze, kdež se chovají.

Takovým způsobem tedy započata stavba chrámu, o jehož zbudování potom dále pokračováno.

Zároveň s chrámem začali stavěti ve městě další dva domy, a sice stavěl Pulter František nákladem 4648 zl. 40 kr. a Scheffele Jan, mlynář, stavěl rohový dům proti skladisku kulí a bomb u zbrojnice, číslo 25., nákladem 21.803 zl. 30 kr. Takovými stavbami bylo v pevnosti zase velice živo dělnictvem a povozy se střídajícími.

Dne 28. června dosazen jest na místě hraběte Chotka za nejvyššího purkrabí království Českého Josef hrabě z Wallisu, z jehožto nařízení v českých pevnostech, ale hlavně zde v Josefově pro chudý a obecný lid komisní chléb péci se začal dne 8. července, poněvadž ukrutná drahota trvala pořáde, ačkoliv žně již byly přede dveřmi.

Však mělo přijíti ještě mnohem horší trápení na lid, jak ihned uvidíme. V měsíci září hned na počátku přišly totiž z Vídně do Čech rozkazy, aby veškerá armáda česká na pochod se dala ke hranicím bavorským, nařízen veliký odvod k vojsku, z čehož zase nastal veliký poplach; později přišly zprávy, že Francouzi válečnou mocí vtrhli do říše německé, načež se strany Rakouska následovalo odpovědění války proti nim, což národům veřejnou vyhláškou oznámeno bylo.

Z pevnosti Josefova ovšem do pole vytrhla veškerá posádka. I bylo učiněno opatření, aby měšťanstvo, kteréž poděleno bylo zbraní, postaveno bylo ku branám na hlídky, a ježto jen ještě málo obyvatelstva zde bylo, možno páčiti počet na 800 duší. V hlídkách těchto při branách pevnostních i jaroměřští měšťané súčastniti se musili střídajíce se s josefovskými.

O válce s Napoleonem, který byl dne 26. května 1805 slavně korunovati se dal za císaře, mezi evropskými mocnostmi od té doby pilně rokováno, any vidouce jeho dalekosáhlé záměry, že se snažil moc diktátorskou nad celou Evropou v ruce své pojati, veliké obavy o své trůny chovaly. Byla tudíž navržena koalice všech státův ohrožených, pomocí jejíž sehnána býti měla armáda tak silná, aby s prospěchem francouzské mohla čeliti.

Tento úmysl nebylo však lze tak snadno provésti; neboť Napoleon dle spolehlivých zpráv měl v ten čas na nohou 651.964 mužů. (* Der Krieg im Jahre 1805 von Schönhals, k. k. Feldzeugmeister. 1873. Pag. 15.) Rakousko proti této síle mohlo při nejmenším 320.000 mužův do pole postaviti, avšak s ostatními spojenci vypadalo to méně utěšeně. Z těchto pouze Rusko věrně stálo v slově a Anglie byla ochotna penězi na výpravu Rakousku přispívati částkou 1,500.000 liber šterlinků, což však uznáno bylo za velice málo; Švýcarsko prohlásilo se neutrálním a Prusko váhalo, nebylo hotovo a také nedostávalo se peněz. Nešlo to tedy nijak dobře dohromady. Protož jak Rakousko tak i Rusko činilo zprostředkovací návrhy, kteréž čelily k udržení míru; ale vše nazmar. Napoleon vida svou převahu a nesnáze mocností, otevřel nepřátelství jak v Italii tak v Německu. Rakouská armáda v Německu čítala i s vojskem ruským, které ku pomoci vyslal car Alexandr, 148.000 mužův. Za vrchního velitele této moci ustanoven Jeho královská Výsosť arcivévoda Ferdinand (napotomní král český), jemu k ruce jakožto štábní ubytovatel dán generalmajor Mayer z Heldenfelda. Italská armáda čítala 129.200 mužův. Jejím velitelem by arcivévoda Karel, v Tyrolích velel polní podmaršálek baron Simbaschen. 90.000 Rusů stálo u Brodův a Brzce (v Haliči) pod generálem Kutusovem; dalších 25.000 mužů chtěl Alexandr v Neapoli na pevninu nechat vystoupiti, ježto tito již byli pohotově na sedmi ostrovech Středozemního moře. V celku obě říše měly pohotově 392.200 mužův, což ale vše příliš bylo málo, poněvadž Napoleon téměř ještě jednou tolik mužstva měl v poli. K tomu ještě stalo se, že Bavorsko prohlásilo se za spojence Napoleonova, čímž situace valně v neprospěch spojenců byla zhoršena.

Za takových nic dobrého nevěštících okolností byly zahájeny operace, které již v počátku byly nešťastny pro spojence. Neboť rakouské voje ode dne 1. října pořáde tlačeny jsou přesilou nepřátel zpět, dne 13. vzata jest pevnosť Memmingen, a již dne 20. téhož měsíce veliká pevnosť Ulm od generála Macka Francouzům vydána; 23.000 mužův, z toho 3000 jízdy, 273 dělostřelci, 59 děl, 50 vozů s nábojem dáno Francouzům v zajetí; 1200 důstojníkův, kteří dali čestné slovo, že již v té válce proti Francouzům bojovati nebudou, propuštěno, i posláni do českých pevností, aby zde účasť měli v organisaci zemské obrany; do Josefova vloženo jich na 400.

Armáda arcivévody Ferdinanda z veliké části rozprášena. Díl vrhl se do Tyrol, nějaká čásť táhla se k Vídni, vojevůdce sám se slabými oddíly obdržel rozkaz, aby ustupoval do Čech, kteréžto království měl krýti proti nepříteli. Pří této retiradě ztratil však opět 41 děl a 500 vozů se zavazadly, však dne 22. října dostihl jinak bez pohromy Chebu. Veškerá jeho moc, kterou uchránil, obnášela 18 slabých, ze všech plukův sehnaných pěších praporův a škadron; mimo to byl v Čechách jediný pluk Gemmingen posádkou, který byl nedotknutý a jenž nyní ke sboru Ferdinandovu přirazil. Francouzi byli v patách, u Lince již přešli přes hranice rakouské a bez valného odporu postupovali k Vídni. Ovšem Rusové rychlými pochody nyní pospíchali v před, ale byli ještě příliš vzdáleni.

Císař vydal rozkaz, aby armáda italská v té kritické době obrátila se z Italie a chvátala ku pomoci ohrožené Vídni. K Uherskému národu učiněno provolání, aby zdvihli se do zbraně proti nepříteli, zařídíce tak zvanou „insurrectionem“, kteráž 39.360 mužů do pole měla přivésti. – Zatím byli Rusové postoupili až ke Kremži, nemohli však odolati návalu a nuceni byli ustoupiti. V Čechách, ale hlavně v pevnosti v Josefově, panoval nesmírný válečný ruch. Co bylo vše sháněno do zbraní a zemská obrana zřizována, dávána také pevnosť u velikém chvatu na válečnou hotovosť; opět zase koše a fašiny splétány, děla na hradby vyvážena a zásoby potravin opatřovány. S tímto však byla největší potíž, nebyloť možno ani blíživě potřebné množství opatřiti v tom obecném postrachu.

V té obecné kalamitě a strachu před Francouzi, ačkoliv zde Francouzové dobře ani známi nebyli, bylo štěstím, že generál Murat od Norimberka na Čechy postupující, obrátil a Napoleon se své strany též hrubě, co zde se děje, sobě nevšímal. Tím získáno času, že možno bylo aspoň jen malý sbor dobře organisovati, jehož úlohou bylo brániti České země. Sbor tento dne 20. listopadu čítal všeho všudy 8294 muže, z čehož byli 1293 jezdci. V tom došel z Vídně arcivévody Ferdinanda rozkaz, aby se svým sborem postavil se u Jihlavy; když však tento dospěl do Čáslavi, byla již Jihlava od 1,. sboru francouského a Bavorův obsazena, pročež musil tam stanouti dalšího průběhu očekávaje. Ale zatím byl přece francouzský sbor pod generálem Baraguayem d’Hillers do Čech vrazil a Klatovy opanoval, kdež byly vymáhány ohromné rekvisice, však proti nim vyslaný major Scheibler s malým létacím sborem tak je zaměstnával, že neodvážili se dále do země postoupiti. Také Budějovice byly ohroženy, i ty musil Scheibler brániti. Vídeň zatím od Francouzův opanována a spojená rakouská a ruská armáda zaujala postavení mezi Olšany a Olomoucí. Do Čech pak poslán rozkaz, aby v nejhorším případě arcivévoda se svým malým sborem hleděl vrhnouti se do pevností Hradce a Josefova a zde tak dlouho se hájil, až by pruské vojsko, které již se mobilisovalo a ježto již vyjednávání s Pruskem o vystoupení z neutrality dobrý výsledek slibovala, sevřeným Rakušanům ku pomoci přispělo a je vysvobodilo.

Armády na Moravě byly se zatím ustrojili k rozhodné bitvě, která dne 2. prosince rozhodla o dalších osudech válečného tažení. Spojená vojska rakousko-ruská jsou dne 2. prosince u Slavkova od Napoleona poražena a utrpěla ohromných ztrát. Napoleon po této porážce nařídil, aby sbor generála Bernadotta obrátil se na Čechy, aby hleděl zmocniti se Josefova a Hradce a opanovati Prahu a zde s Baraguayem se spojiti. Než však toto mohlo býti provedeno, dne 5. smluveno příměří.

O všech těchto událostech arcivévoda Ferdinand docela ničehož nevěděl. Poněvadž mu nečinnosť v Čechách byla protivna, odhodlal se, nemaje k tomu rozkazů, pouze na vlastní pěsť jednati a se svým malým sborem levý bok francouzské armády u Jihlavy napadnouti. Na pochodu z Čáslavi však u Stok blíže Německého Brodu narazil již na nepřátelský sbor bavorský, kterýž rozprášil a zahnal. Na den 5. ustanovil však hlavní útok na nepřítele, který byl zase se shromáždil a značně sesílil opětně u Stok; skutečně došlo k boji, ve kterém obezřelý Ferdinand zase zvítězil zajav 1000 nepřátel. Však nemohl v dalším průběhu nijak z vítězství svého kořistiti, ana došla oficielní zpráva o smluveném příměří, po němž potom následoval mír v okamžení, kdy Prusko bylo již hotovo, se 200.000 muži do pole vytrhnouti.

Zásobiti pevnosť Josefovskou jakož i ostatní podařilo se s velikým namáháním teprve ku konci války.

Zima toho památného roku 1805 byla velice mokrá a mlhavá, tak že pro ustavičné deště a pršky, někdy i povětrnosť sněžnou, nebylo žádného ledu; však také dosti veliké povodně z toho povstaly.

Roku tohoto zemřela v Josefově Barbora Kvasničková, živivší se milodary, u vzácném věku 105 let.

Počátkem roku 1806 započato a vedeno zde v Josefově přísné vyšetřování vojenského soudu proti polnímu podmaršálkovi Mackovi, jemuž nezdar celé válečné výpravy r. 1805, ale zvláště že pevnost Ulm zbaběle nepříteli vydal, za vinu bylo počítáno. Mack dopraven nejprve z Vídně v průvodu rytmistra Zobela do Hüttelsdorfu, 28. října do Brna, odtud do Solovic a když Francouzi do Moravy vtrhli dne 23. listopadu, přiveden do Josefova, kdež uvězněn v budově hlavní stráže. Jemu k ruce, aby svoji obranu mohl písemně sestaviti, poslán sem jeho osobní pobočník setník baron Lebzeltern a major Danzer, oba dva od ubytovacího štábu na poručení císaře Františka.

Mack sestavil zde do dne 13. prosince 1805 svou hlavní relaci o běhu svých operací, načež dne 26. února 1806 za předsednictví polního zbrojmistra hr. Colloredo zahájeno vyšetřování vojenského soudu, které dne 17. června 1807 bylo skončeno. Vojenský soud odsoudil Macka mimo sesazení s hodnosti generálské, však s vyhrazením cti, ke ztrátě řádu Marie Terezie, ztrátě vlastnictví pluku a k šestileté pevnostní vazbě, nepočítaje v to vyšetřovacího vězení; mimo to měl nahraditi škodu, která státu vzešla z jeho zbytečného, nečinného trvání v Ulmu. Soud appellační zostřil tento výrok na jednoduché propuštění a ztrátu cti, justiční oddělení dvorní válečné rady zvýšilo nad to ještě trest vazby pevnostní na 8 rokův. (* Válečný archiv.) Císař František potvrdil tento rozsudek, v cestě milosti však zmírnil trest vězení na 2 roky.

Dne 6. července 1807 výrok soudu vojenského Mackovi zde před hlavní stráží za víření bubnův a u přítomnosti předepsaných hodnostářův prohlášen, načež o tom z nejvyššího poručení dne 17. července v denním rozkaze armádnímu vojsku dána zpráva. Tím zakončeno v Josefově ono drama, které roku 1805 se odehrálo v průběhu událostí dalekosáhlých, kteréhož vlasť naše i město částečně byly dějištěm.

V průběhu roku 1806 stavěl zde dům mlynář Scheffelle naproti Rumpelmayerovi do náměstí, nyní číslo 25., nákladem 21.803 zl., po kteréžto stavbě nastala dlouholetá přestávka u rozšiřování města.

Sluší zaznamenati veliké neštěstí, kteréž postihlo blízké město Dobrušku dne 9. dubna 1806 pádem ohně, kterýž takových rozměrů nabyl, že v málo hodinách shořelo 266 domů, chrám, radnice, městská věž, obě školy, pivovar a 52 stodoly a k dovršení neštěstí ještě 19 lidí uhořelo.

Dne 30. května vyhlášen dvorský patent, dle něhož počátkem roku 1807 všechno sázení tabákové rostliny v České zemi zakázáno. Z té příčiny, ve kterých krajinách ta rostlina se pěstuje, nařízeno, aby jí letošního roku na semeno již nenechávali a co ho v zásobě mají, aby všechno zkazili. Cena tabáku potom ustanovena na 3 ½ kr. za lot. V našich krajinách nejvíce tabáku pěstováno v Častolovicku a Týnišťsku.

Rok ten byl zase válečný, ač Rakousko války účastno nebylo. Napoleon vrhl se na Prusko a když byl válečnou moc pruskou u Jeny na hlavu porazil a na dobro zničil, opanoval Berlín, vtrhl do sousedního Slezska a jeho voje počaly obléhati pevnosti tohoto knížectví. Za tou příčinou po hranicích kladských s rakouské strany postaven silný vojenský kordon a na některých vrších zřízeny výstražné sloupy smolnými věnci opatřené, aby zapálením jich o blížení francouzů ke hranicím rychle do pevnosti zpráva podána býti mohla. Blíže pevnosti takový sloup postaven na kopci „Rož“ u Jasené, jenž nyní Balcarův kopec se jmenuje; v pevnosti samé stál takový sloup v předhradí Novoměstské brány v redutě čísl 13.; s toho mohla býti podávána zpráva zase dále do pevnosti Hradecké. Tak to potrvalo ještě i příští rok.

Času toho pevnostním farářem zde byl Zola Sedláček, jemuž ku pomoci sloužili kaplan Marian Zipperer a Markus Weisz, ředitelem školy Antonín Pfläume, ze Zákup rodilý, a městským lékařem ranhojič Vincenc Türk. Vojenský mlýn při labském mostě v hradbách korunních vedl Josef Karlovský; též právní přítel zde byl v osobě Antonína Slavíka. Městskými representanty byli Pavel Wagner a Jan Rumpelmayer.

V čase tom (1807.) vystavěny byly obě hradby tak zvané lynety (lunettes, t. j. okenní) a sice číslo 48. při nynějším nádraží a čís. 49. na ptákách.

Následující rok 1808 byl v pokoji ztráven, ač to byl mír ozbrojený, který každé chvíle mohl ve válku propuknouti, jakož se i stalo v roce příštím 1809.

Císař František nehodlal déle pokojně k tomu přihlížeti, kterak Napoleon jednotlivé země říše německé po libosti rozdílí svým nášlapníkům, pročež opověděl počátkem měsíce dubna císaři francouzskému válku. Arcivévoda Karel, který byl v době míru se značnou armádou v Čechách stanul, vytrhl do Bavor. Druhá armáda rakouská pod arcivévodou Janem dala se do Italie, třetí pod arciknížetem Ferinandem do Haliče, aby pozorovala Rusko, které se bylo zatím Napoleonovi přátelsky naklonilo. Tyrolský lid pod svým vůdcem Ondřejem Hofrem, hospodským z Passeieru, povstal ve zbrani, vyhnal bavorské obsádky ze země a počal i proti francouzskému vojsku vítězně válčiti. Však válečné štěstí zbraním rakouským zase nepřálo. Napoleon již okolo 20. května blížil se k Vídni, a arcivévoda Karel, který byl v době míru se značnou armádou v Čechách stanul, vytrhl do Bavor. Druhá armáda rakouská pod arcivévodou Janem dala se do Italie, třetí pod arciknížetem Ferdinandem do Haliče, aby pozorovala Rusko, které se bylo zatím Napoleonovi přátelsky naklonilo. Tyrolský lid pod svým vůdcem Ondřejem Hofrem, hospodským z Passeieru, povstal ve zbrani, vyhnal bavorské obsádky ze země a počal i proti francouzskému vojsku vítězně válčiti. Však válečné štěstí zbraním rakouským zase nepřálo. Napoleon již okolo 20. května blížil se k Vídni, a arcivévoda Karel, který zatím v Čechách své voje značně byl sesílil, spěchal k Dunaji, aby postavil se Napoleonovi vstříc. A tu dne 21. a 22. května strhla se značná bitva u Aspru, ve kteréž veliký vojevůdce Francouzův poprvé v otevřeném poli ničehož nepořídiv k ústupu byl přinucen. Obě armády hleděly se po té bitvě co nejvíce sesíliti a dne 10. července svedena rozhodná bitva u Wagramu, kteráž přese vši hrdinnosť našich vojsk vypadla nešťastně pro Rakousko, následkem čehož ve Znojmě dne 12. umluveno příměří a dne 14. října v Schönbrunnu učiněn mír.

Josefovu v době té zase na smutné divadlo bylo zírati. Dne 17. září Jan Hettfleisch, vojín 1. pluku dělostřeleckého, 25letý, z Rače u Náchoda rodilý, svobodný, dle práva válečného o 6. hodině ranní na popravním místě za branou Novoměstskou oběšen; dopustilť se vraždy, pročež smrtí trestán za provinění své. Na poslední cestě doprovodil nešťastníka kněz Josef Marván, plukovní kaplan.

Chrám Páně téhož roku ve stavbě tak daleko pokročil, že byl již omítnut.

Ředitelem pevnostních staveb na místě generalmajora Dana jmenován podplukovník Ignác Novák a farářem pevnostním stal se Krištof Dölling, kaplanem v nemocnici byl Servatius Lužníček.

Ku konci roku 1809 propuštěn odtud z pevnostní vazby pověstný generál baron Mack z Leiberichu, který zde 4 roky ztrávil, napsav zde v tom čase svá „Rozjímání“ (Betrachtungen) o válce 1805, kterýžto rukopis chová se v archivu válečném. Přivezen sem pak jako zajatec plukovník bavorského pluku kyrysnického hrabě Zedtwitz, však nepobyl zde dlouho, nýbrž dovoleno mu přebývati v Praze.

Rok 1810 prožit v míru, ve kterémž není nic pamětihodného pro pevnosť a město zaznamenati, jediné že za příčinou založení nové pozemkové knihy, ježto první již byla popsána, nařízeno, aby se provedlo první číslování budov. Počátek učiněn s domy vojenskými a sice dostaly čísla: 1. Místní velitelství, 2. hlavní stráž, 3. jízdecká kasárna, 4. vojenská nemocnice, 5. zbrojnice, 6. genijní ředitelství, 7. vojenská zásobárna a pekárny, 8. starý pavilon, 9. nový pavilon, 10. dům občana Pavla Wagnera, odtud až k číslu 29. občanské domy, číslo 30. dostal mlýn vojenský na Labi v korunních hradbách, 31. kasárna v hradbách korunních, 32. vojenská prádelna při Metuji, 33. strážnice při Metuji, 34. kasárna od Hradecké k Jaroměřské bráně, 35. kasárna od Jaroměřské k Novoměstské bráně, 36. kasárna od Novoměstské k Hradecké bráně.

Konečně vystavěl dům v posledním čase František Pulter, nyní číslo 37., nákladem 11.500 zl. proti věži starého pavilonu.

Dne 10. května 1810 zemřel dlouholetý velitel pevnosti generalmajor Mikuláš šlechtic z Kleindorfa a pohřben na zdejším vojenském hřbitově, kdež mu postaven kamenný náhrobek, jenž, ač již valně sešlý, posud se tam spatřuje. Na jeho místo dosazen potom polní zbrojmistr baron Vogelsang, kterýž užíval titul guvernéra.

Rakousko ujednalo potom s Napoleonem přátelství, kteréž nabylo sňatkem dcery císaře Františka Marie Ludoviky s Napoleonem pevnějšího ještě, jak se zdálo, utvrzení. Avšak přišla na lid nová pohroma. Státní správa byla totiž následkem ohromných výdajů válečných v posledních letech odhodlala se sáhnouti k prostředku výpomocnému, aby vyvázla z nesnází, byltě dluh státní dostoupil tehdáž ohromné výše 1060 milionů zlatých; z té příčiny vydány jsou tak zvané černé bankocedule, kteréž když potom roku 1811 nemohly býti pokladnami hotovými založeny, vyhlášen tak zvaný finanční patent, dle něhož cena těch papírových peněz zmenšena na jednu pětinu, z čehož pošlo veliké naříkání, ježto lidé mnozí uvedeni na mizinu.

Počátkem léta 1811 stavba chrámová blížila se svému dokončení, za kteroužto příčinou, aby stav shlédl a prohlídku správy církevní v Josefově vykonal, zavítal sem apoštolský polní superior P. Fedelius Steffens dne 29. června. Bylo při této visitaci učiněno hlavně též ustanovení stran vysvěcení nového chrámu Páně, které bylo na den 8. září 1811 ustanoveno a také v ten den, Narození Panny Marie, slavným způsobem od veledůstojného kralohradeckého biskupa Tadeáše hrab. Trautmannsdorfa za hojného účastenství okolního kněžstva i veškerých vojenských i měšťanských hodnostářův ke cti Nanebevstoupení Páně, jehož památka připadá vždy na 14. května, konsekrován.

Z počátku byl jen jediný hlavní oltář, nade který zavěšen jest až teprv později velikých rozměrův obraz Nanebevstoupení Páně, malovaný od slavného umělce a ředitele malířské akademie v Praze Josefa Berglera, k němuž zhotovil bohatý rámec mistr řezbářský Töpiš též v Praze 1812.

Průčelí chrámu zděláno jest s použitím vzorů klasických staveb řeckých, nejspíše dle ponavržení mistra Berglera, kterýž v době oné všemožně o to pečoval a se zasazoval, aby tvarům starožitného umění zjednal ve vlasti naší platnosti a průchodu všude při stavbách i průmyslu uměleckém. Věž chrámová měří od vrcholu železného kříže až na dlažbu 29 sáhů výšky, u vnitru věže zavěšeno jest 5 zvonů, z nichž největší 60 centů těžký a obrazem sv. Josefa a křížem ozdobený, má tento nápis: Franz II. Kais. v Oest. Koen. v Hung. u. Boeh. Thadaeus Graf v. Trautmannsdorf Bischof zu Königgrätz. Josef v. Tourquin, General v. d. Génie Dist. Director von Boehmen. Nicolaus v. Kleindorf, General u. Festungs-Commandant. Ignaz Novak, Ing. Oberster und Fortif. Local-Director. Josef Freindorfer, Fortif. Rechnungsführer. Carl Bellmann & Anna Kuhner me fecit 1809. – Druhý zvon s obrazem sv. Jana Nep. a sv. Kateřiny má nápis: Carl Bellman & Anna Kuhner me fecit 1809. – Třetí má obraz sv. Václava a neposkv. početí Panny Marie a je bez nápisu. Čtvrtý má obraz sv. Antonína a sv. Barbory a je taktéž bez nápisu. – Pátý zvon pochází z rozbořeného kostela sv. Jiljí a byl po stržení téhož prozatímně zavěšen na dřevěné vížce, která stála, kde as nyní jest hostinec „u zlatého slunce“; odtud dávalo se znamení ku práci a označovány části dne, jakož i ke službám božím zvoněno.

Tvářnosť celé pevnosti a města nabyla chrámem teprve pravého výrazu, ježto tento vysoko vyniká se svojí věží nad budovami ostatními a činí důstojnou protiváhu velebnému a starošedému chrámu sv. Mikuláše v Jaroměři.

Varhany chrámové stavěl Vilém Lehmann z Vratislavi v Slezsku rodilý, když mu však značná cena vyplacena za práci, prohlášen pověstný finanční patent, a Lehmann přišel téměř o všechen majetek.

První služby boží po nejd. biskupovi konal pevnostní farář Dölling, za kostelníka ustanoven Jan Pitka, mistr krejčovský, vlastník velikého stříbrného záslužného penízu, jejžto sobě v osudném roce 1805, vstoupiv do sboru dobrovolnického, při obraně vlasti byl zasloužil. Pitka stal se potom o rozvoj národnosti české v Josefově tím zasloužilým, že zařídiv první knihovnu na půjčování knih s dobrým výsledkem přispíval k udržení a šíření zde národnosti české. V knihovně Pitkově bylo hojně děl v tehdejší době vydávaných; Krameriova, Rulíkova, Nejedlého a všech ostatních spisovatelův díla odebíral a byla zde s pravou žíznivostí pročítána; ale v knihovně jeho též mnohé dílo staré literatury české možno bylo nalézti, na kterých v potomních létech vážný stařeček nemálo si zakládal. Za zvoníka ustanoven David Finger, varhaníkem byl roku 1810 nově jmenovaný ředitel školy František Kolář, za pomocníka přidán jemu Josef Exner, rodák solnický, kterýž měl ve městě mimo tento svůj úřad také ještě sklad soli. – Škola byla téhož roku pro vlhkosť dosavadních místností z kasáren číslo I. přenesena k Jaroměřské bráně v jednoduchá kasárna.

Měšťanstva valně bylo od roku 1790 přibylo novými osadníky, jejichžto jména podávám po řadě, jak se usazovali:

Václav Aupic, krejčí z Jaroměře, Šimon Rambousek, krejčí z Písku, Josef Fiedler, obuvník z Prahy, Tadeáš Varouš, krejčí z Kopidlna, Jiří Klapčík, krejčí z Kotvic, Alois Šlosárek, řemenář z Jaroměře, Vojtěch Pavel, soukenník ze Skalice, Jan Šifner, brusič z Markersdorfu, Josef Neumann, pekař z Miletína, Jan Mollinari recte Vidoni, materialista z Benátska, Jan Koláček, pekař z Jaroměře, Jan Schwendtner, uzenář z Výškova na Moravě, Frant. Petřík, obuvník z Výškova, Jakub Gavelli, obchodník z Piemontska, Jan Henčel, obchodník z Potštýna, Josef Nickelskirchen, kramář z Vamberka, Ant. Lachnit, obuvník od Lanškrouna, Jan Schmid, pekař z Veliké Byteše na Moravě, Josef Sališ, hodinář, Jakub Belšan, krejčí a šenkýř, Jan Řehučák, sladovník, Matyáš Zadrobílek, hokynář, Jan Plecháč, muzikant, Václav Stejskal, kovář ze Sedlec, Frant. Fuchs, hokynář, František Mühl, krejčí, Václav Ludvík, řezník.

V celku napočteno téhož roku 1395 civilních obyvatelův. Městskými representanty byli Jan Rumpelmayer, mistr kamenický, který též vedl obchod kupecký, a Daniel Ingrie, materialista. Občanstvo bydlelo do toho času dílem v 21 občanských domech vystavěných, dílem v kasárnách i důstojnických pavilonech a živilo se obchody neb řemesly, avšak i též rolnictví dosti pěstováno; neboť bylo od gubernia nařízeno, aby každému, kdo dům v pevnosti vystaví, z polností bývalého plesského dvora, dle poměru plochy zastavené, vždy na jeden čtvereční sáh přenechán byl jeden korec polností v ceně 200 zlatých šajnů, na 100 roků k uplacení, s tou podmínkou, kdyby ten neb onen kus pole fortifikace potřebovala, že jí týž dílec navrácen býti má. Ale těmi polnostmi poděleno bylo jen 13 domů; neboť když roku 1803 erár přestal dávati zálohy ke stavbě domů, nedávány také polnosti.

Konečně sluší ještě při roce 1811 uvésti, že byla zde značně silná posádka vojenská; leželyť zde pěší pluky prince Rohana č. 21., Reusz-Greiz čís. 18., prapor pluku Reusz-Plauen č. 17. a prapor pluku barona Fröhlicha č. 28., potom čásť sboru sappeurského a zákopnického, jakož i dělostřelectvo od 1. pluku, tedy téměř samé české vojsko.

Ředitelem staveb v pevnosti ustanoven podplukovník Milanes.

Rok 1812 byl zase válečný. Napoleon zamýšlel za každou cenu Rusko ztrestati a proto podnikl svoji dobrodružnou výpravu do vnitra Rusi, a Rakousko jako přinucený spojenec nemohlo odříci, že nepůjde s ním; ač daleko se nepustily voje naše, snažíce se vždy zachovávati opatrnou arrièregardu výpravy napoleonské. Když potom vojska francouzská v Moskvě strašným požárem Rostopčinovým jsou vypuzena ze svých zimních bytů, v strašné zimě a bídě hnána se všech stran zpět z říše ruské, snažil se císař František sprostředkováním zjednati mír. Hranice České země a Slezska obsazeny jsou armádou na 300.000 mužův silnou, které velel generál Schwarzenberg, a tím stalo se, že i Josefov dostal opět mnohem silnější obsádky než byla minulého roku, a sice přibyly pěší pluky: arcivévoda Rainer č. 11., baron Vogelsang č. 47., Erbach č. 42., potom prapor zemské obrany královéhradecké. Ovšem že bylo vše v hoření pevnosti přeplněno i kasematy, avšak ten stav netrval dlouho. Neboť Napoleon nechtěl rozuměti dobrým úmyslům císaře Františka, sbíral všude nová vojska do pole, hotuje se, by své porážky na Rusi utržené pomstil. To vidouce mocnosti slmuvily se o společné akci proti tak zpupnému rušiteli míru evropského a již hned v polovici roku 1813 prohlášena těmito spojenci nová válka proti Napoleonovi. Schwarzenberg vytrhl se silnou mocí z Čech a spojil se s přátely Rakouska, však Napoleon porazil tyto voje u Drážďan, načež vyslal do Čech generála Vandamma, aby zmocnil se Prahy. Tu však mimo nadání postavily se proti němu spojené sbory rakouské a ruské, které byly v Čechách zůstaly pod generálem Colloredem, u Chlumu a úplně porazily, zajaly neb rozprášily Francouze; sám vůdce jejich Vandamme padl do zajetí a tak výprava ta smutně skončivši byla nedobrou předtuchou dalším operacím mocného světovládce.

V Josefově i celé krajině že neobyčejně živo bylo, netřeba šíře vykládati; samé pochody vojsk rakouských i ruských byly nyní na denním pořádku, pevnosť ovšem byla přihotovena zase úplně ve stav válečný, tak aby každé chvíle nepřítele řádně mohla přivítati mluvou děl.

V měsíci červnu roku 1813 naše krajina poctěna vzácnou návštěvou: právě tu středu před Božím tělem mezi 7. a 8. hodinou večerní ruský car Alexandr v průvodu velkoknížete Konstantina s veškerým komonstvem jeli Novým Městem do Opočna, kdež na delší čas se ubytovali. Za nimi přijeli sem ministři Nesselrode, Metternich a hrabě Stadion se strany rakouské, Prusko vyslalo sem svého ministra svob. pána z Humboldtu, a konány v zámku opočenském předůležité státní porady o některých článcích ku zjednání úplné alliance a o společné operaci proti usurpatoru, jejichž výsledek byl potom sjezd tří mocnářů v Teplici a smluvení svaté alliance na obranu mocností proti Napoleonovi. Z Opočna zajel car Alexandr do Ratibořic, kdež byl hostem vévody Kurlandského.

Schůzka tato byla jako předehrou k velikému dramatu, které po té přede zraky národův evropských se rozvinulo. Neboť po bitvě chlumské následovala porážka Francouzů ve 3denní bitvě národův u Lipska, kde moc císaře francouzského zlomena na vždy. Český národ sobě oddechl, když rozlétly se radostné zprávy o velkém vítězství spojenců; neboť již v ty časy zase rozčilení obyvatelstva dostoupilo nejvyššího stupně.

V ten čas přišel zase nový ředitel staveb major Dominik de Paul, a stavěla se lyneta číslo 50. za Hradeckou branou.

Josefov po čas rozhodných bitev z veliké části vojska sproštěn. Ostalyť zde dva prapory zemské obrany, Foon č. 2. a Reusz-Greiz č. 2., však záhy po katastrofě u Chlumu, více pak ještě po bitvě lipské začaly se místnosti naplňovati vojskem. Nejdříve přivezeno raněných vojínův rakouských i ruských, tak že místnosti vojenské nemocnice úplně byly zaplněny, potom před vánocemi dovedeno sem více než 6000 francoizských zajatcův; byli to příslušníci těchto pluků pěších: čís. 4., 7., 12., 25., 29., 34., 46., 57., 63., 64., 76., 85., 88., 96. Dělostřelecké pluky byly zastoupeny čísly 4., 6., 7.; train d’artillerie čísly 1. a 4.; train d’equipage číslo 10., 11., 12.; sappeurské prapory č. 1., 2. Byli nejprve vměstnáni do kasáren od Novoměstské brány k Hradecké. Když potom k velitelství pevnosti se doneslo, že prý osnují vzpouru, že zamýšlejí zmocniti se zbrojnice, aby dostali zbraní, přeloženi jsou do kasáren jízdeckých, kteréž jako by nabil jimi, byli i po chodbách rozloženi. Vrata byla zavřena a kol budovy postaveny silné stráže. Francouzové potom z dlouhé chvíle a snad též pro obveselení – neboť řádila mezi nimi strašná nemoc nakažlivá – sváděli na nádvoří řádné boje, rozestavili se ve sbory, měli svého Napoleona, který jezdil na zadku zvláště obratného dvounohého oře, i jiní generálové měli své representanty; k dělům pomohli si také tím, že vytrhali roury od kamen, a tak sváděli bitvy, jakým se byli naučili od svého mistra.

Však takového obveselení bylo jim chuďasům zapotřebí; neboť nemoci tou měrou se mezi nimi rozmohly, že od 29. prosince 1813 až do 20 června přístího roku odvezeno jich 1148 mužův na zdejší hřbitov vojenský, kdež kladeni z počátku, když nejhůře bylo a zima překrutá panovala, prostě na zem do kouta, k zadní západní straně hřbitova, až jich bylo značné množství pohromadě, potom po 23 dnech vykopány šachty a mrtvoly do nich vmetány. I stalo se jednoho dne po novém roce, že někteří obyvatelé blízkých Rasošek jdouce po své práci za časného rána do Josefova zaslechli ze hřbitova úpěnlivé volání. Když jdouce blíže nahlíželi přes dřevěný plot do vnitra, uzřeli, že jeden Francouz z kupy se hrabe; neboť nebyl úplně mrtev. A protož dostavše se ti dobří lidé s hrobníkem k němu celého zkřehlého dovedli do chalupy hrobníkovy a potom do pevnosti; ale přece zemřel druhého dne na dobro.

Též Rusův tím časem něco na zdejším hřbitově pohřbeno, kteréž pro zajímavosť zejména zde uvádím dle jejich pluků: Stojan Plochetnik od Pavlovského pluku, Osip Popuškil od Rizinského pluku, Gregor Petrov od Kazaňského pluku, Gregor Šteponoš pluku Galudova, Teofil Raxigel pluku Jaroslavského, Nikola Gabriel finského gardového pluku tělesného, Ivan Tomašov Moskevského pluku granátnického, Ivanov Alexej Hayo pluku smolenského, Ivan Petrov Czorok pluku Irkutského, Savlič Rassany od pluku Nižnígorodského, Jarošov Czeperov pluku Astrachanského, Ispiat Levosilo Ukrajinský, Fedor Trotil 123. pluku Jagarského, Marko Sucheso 20. pluku Jagarského, Pavel Lobosiak 27. pluku Jagarského, Feodor Opoczenka 4. pluku Novgorotského, Alex Sasera Ismailského pluku životního, Feodor Olechov Moskevského pluku granátnického, Igron Trošimo 4. pluku Novgorodského, Saro Zelašin pluku Hlonského.

V měsíci červenci 1814 Francouzové dopraveni jsou do své vlasti, však v Josefově zanechali po sobě některé památky. Byltě jeden v tom zajetí rozpálil se láskou k jisté děvě jasenské takou měrou, že volil raději vlasti se odříci než vyvolenou opustiti. Terczeloni bylo jméno onoho šťastného. Svoji lásku ztvrdil krátce na to přísahou věrnosti před oltářem a stal se josefovským občanem. Zanechal po své smrti jediného syna, z kterého se stal český Cecelinka. Vídali jsme ho po léta stáří jeho u schůdků, kudy se chodí pěšinou „po ptákách“ do Jaroměře, jak na svém flašinetě veselé pochody nám odehrával a byl-li v dobré míře, i Marseillaisu, když byla zde „v moděů, nám zahral, na kterýžto pochod byl hrd; neboť cítil, že i v něm francouzská krev proudí, ač by snad dosti znalý lebozpytec neuhodl, že leb jeho jest původu gallského.

Ještě jinou památku ti Francouzové nám zde zanechali. Byltě jeden mezi nimi velice dovedný řezbář, který čas svého zajetí v Josefově krátil si, jsa řezbářem vyučeným, vyřezáváním přerozmanitých drobnořezeb, nejvíce figurek svatých. Však zasluhují ty práce našeho obdivu, jak mistrně ve všech podrobnostech jsou pracovány, jsou to v skutku mistrovská díla. Kdo chceš přesvědčiti se o pravdivosti těchto slov, navštiv chrám sv. Mikuláše v Jaroměři, uzříš u druhého oltáře ode vchodu na pravo při pilíři ve skleněné skříni celou sbírku těch nejvýš mistrných prací; i v rodinách některých v Jaroměři zachovaly se jako vzácnosti památky po tom Francouzi, jehož jména však bohužel nevíme.

Roku 1814 ještě bojováno na půdě francouzské. Naši vzali Paříž, a Napoleon sesazen jsa s trůnu musil vzíti útulek na ostrově Elbě. Nic nezpomohlo mu opětné přistání r. 1815 do Francie a zdvižení na novo praporu; byl opět poražen a zavezen na novo na pustý ostrov svaté Heleny. Mocnosti zatím odbývaly ve Vídni pověstný kongres, na kterém tvářnosť Evropy nově jest ustavena. Francii dán za krále Ludvík XVIII., jemuž zanecháno k udržení pořádku, totiž k zachování trůnu i také jako exekuce, až budou jisté části peněz jakožto útraty válečné zapraveny, z vojsk spojenců 150.000 mužův. Ostatní vojska pomalu vracela se do svých vlastí, a tak zase Josefov nabyl své bývalé pokojné tvářnosti, jak za let míru míval. Přišly pěší pluky Kučera čís. 28., Gyulay č. 21., Reusz-Greiz č. 18., mimo to byl zde prapor zemské obrany Josef Colloredo, silné oddělení podkopníkův a dělostřelcův. Baron Vogelsang byl pořád ještě guvernérem pevnosti.

A když mocnosti uzavřely svatou alianci, hlavní škůdce míru seděl daleko na atlantickém ostrově, dobře jsa střežen, aby neunikl, začal se každý těšiti po tak dlouholatých záhubných válkách kýženému míru, kterýž skutečně nastal. Vojáci, zde samí Češi, mohli nyní po svých namáhavých pracích též oddati se klidu; neboť prachu bylo za poslední 20letí vystříleno až příliš moc, těch vojenských cvičení „do opravdy“ dosti se nadělali, přemnozí toho bědovali i na věčnosti, páni generálové a ostatní důstojníci toho měli také dost a tak nastaly v pevnosti Josefovské pravé zlaté časy života garnisonního. Z dlouhé chvíle po rozkaze vytáhly se kolovraty ze zákoutí, kteréžto užitečné nástroje průmyslové v době josefinské byly do armády uvedeny, předla se bavlna, pletly se punčochy, chodilo se na ryby, až Labe i Metuje sportem tím svých obyvatelův začala býti prázdna.

Jiní počínali vésti docela pravidelně řemeslo řeznické. Byla to tak roztomilá podívaná, když na příklad kaprál Chmelík od kanonýrů (rodák jaroměřský) vyšel si do vsi a vraceje se zpět vlekl telátko. Náhodou však přišed ku kasárnám zočil zde veškeré mužstvo svého oddělení v plné parádě v řadách; neboť neočekávaně zavítal do pevnosti generál na prohlídku. Tož však nepřivedlo našeho bodrého řezníka – kaprála do rozpaků. Vojenských dětí každou dobu prohánělo se před kasárnami celé legie, i odevzdal svého kandidáta dobré teletiny mládeži, která již doprovodila jej pomocí cvičeného hafana na patřičné místo. Ale pan kaprál hbitě vklouznul nepozorovaně domů, honem slavnostní mundur na se oblekl a již stál v řadě jako brk lískovkou na knoflíku zavěšenou si pohrávaje.

Ti čeští kanonýři byli jináče krom své osvědčené udatnosti ještě jinak velcí chlapíci, každý z nich mohl představiti professora. Nejen veškeré vědy válečnické byly u nich doma, i vyšší umění znali od repetice. Každý měl celého „Vegu“ ne v tornystře, ale v hlavě, matematika šla u nich jako když bičem mrská, a toto své vědění hleděli také náležitě rozšiřovati, chtějíce svým spoluobčanům jednak státi se užitečnými, jináče také snažíce se prospěšné spojit s výnosným.

V těch kanonýrských kasárnách pomalu povstala malá učiliště, řekl bych unversity en miniature, kde hlavně ohňostrojce Fischer, kaprál Chmelík občanským dítkám udíleli vyučování; zástoje byly velmi obsáhlé. Mimo tedy čtení, psaní, počítání učeno též kreslení a pěstována vyšší matematika, potom lučba a mechanika se zřetelem k obeznamování chovancův s uměním dělostřeleckým. Každý musil znáti veškeré výkony dělostřelecké dopodrobna, ale též, jak se ty přerůzné potřeby válečné vyrábějí, tak že kd propuštěn byl z takového 3-4letého „kursu“ a byl pilen, pan učitel zaklepal mu na ramena a připověděl mu jistě porte d’épée. A žádný žert – v skutku přemnozí ti rodáci josefovští, z nichž tehdejší dobu nejvíce uchýlilo se na dráhu válečnickou, nejen že obdrželi porte d’épée, ale mnoho jich stalo se štábními důstojníky, někteří i vyššími generály, jako maršál hrabě Nobili, Hugo Borosini podmaršálek atd.

Život mezi vojskem a civilním obyvatelstvem byl velmi srdečný, ano familiární, uzavírány přátelské svazky, jak mezi důstojníky tak i mezi mužstvem, hostince byly nabity, vyprávěny zde zajímavé episody z bojů posledních válek, kde kdo který byl zažil, a to vždy s celým ohněm a sebevědomím vypravujícího, který byl vždy hrdinou dne.

Obyvatelé Josefova měli stále před očima ty hrozné výjevy světových událostí, které se odehrávaly za posledních 25 roků; i sousední město Jaroměř bylo účastno těch příhod, s občanstvem kteréhož města udržován také poměr co nejpřátelštější, nejen proto, že tedy obec zdejší byla jaksi podřízena pod tamější magistrát, ale spíše že valná čásť zdejších novoosadníkův byli rodáky jaroměřskými, a kteří nebyli, ti pojímali manželky z města toho, a takž vidíme, nahlédneme-li v matriky farní, že nebylo téměř svatby neb křtin, kde by jemnostpán královský purkmistr jaroměřský neb aspoň páni radní nebyli zváni. Representanty města v ten čas byli Jan Rumpelmayer a Ondřej Šlof, oba mistři kameničtí. Ředitelem pevnosní stavby stal se r. 1815. podplukovník Albert Kropf, sládkem erárním Tomáš Kubíček. – V tu dobu stavěn kol hřbitova nový zděný plot a domek pro hrobníka.

Klid garnisonní v dobu tu vyrušen strašným požárem, který vypukl na půdě jednoduchých kasáren mezi čís. 11. a 12. za budovou zásobárenskou, kde jsou pekárny vojenské. Tamtéž chovány byly ohromné zásoby mouky a již hotových sucharů z dob válečných, jež nevysvětleným způsobem se vzňaly. Oheň rozšířil se na celou frontu kasáren od brány Novoměstské až ke Hradecké. Všech 15 pevnostních stříkaček i okolní vstoupily v akci, však nezabránily šíření se živlu, jen brány pevnostní staly se hrází dalšímu postupu ohně. Veškeré zásoby jsou zničeny, v kasárnách samých však nic se nestalo, aniž bylo čím hnuto; neboť stavba jest tak dobře a silně sklenuta, že může i bombám vzdorovati.

Roku 1816 na to přiloženy ruce k posledním pracím, které již při početí stavby pevnostní projektovány byly, totiž ku stavbě vodárny, která zařízena jest v pevnostním mlýně u kamenného mostu Labského v hradbách korunních. Byltě dotud vodovod jen hnán až k jaroměřské bráně, kdež nacházela se velká nádržka, toho toku však zaveden do města, a na hlavním náměstí dle nákresu známého umělce Josefa Berglera zařízena úhledná kašna, uprostřed kteréž na podstavci postaveni 2 giganti. I na chrámě poslední práce dokonány, nade dveřmi umístěn nápis měděnými a zlacenými literami římskými provedený: F II MDCCCV – což znamená František Druhý 1805. Nad tento nápis přišlo boží oko, co symbol nerozdílné Trojice boží. Později ještě zřízeny 2 postranní oltáře uvnitř chrámu na pravo sv. Barbory, ku kterémuž daroval řezník Josef Juliš krásný obraz té světice od neznámého umělce malovaný a manželka měšťana zdejšího paní Anna Karabáčková dala zdělati stolec a potřebnosti oltářní; na levé straně stojící oltář zřídil měšťan Josef Matiáš; na tomto nejprve byl obraz bolestné matky Boží, později správce účtárny fortifikační p. Freindorfer, jenž byl svým nákladem stavěl o Božím Těle oltář u budovy téhož úřadu blíže brány Hradecké, pro vzdálenosť od chrámu ponavrhl měšťanu Vysloužilovi, aby on u svého domu stavěl oltář, že mu potřebnosti i obraz sv. Anny, jenž maloval r. 1747 V. Neureuter v Praze pro jistý klášter, který potom byl zrušen, k tomu účelu přenechá, kteréžto nabídnutí Vysloužil přijal; později když Freindorfer zemřel, vedena pře o ten obraz, kteráž městským úřadem rozhodnuta tak, že byl obraz postaven na oltář, který byl měšťan Matiáš založil, s kteréhož zase obraz bolestné Matky Boží přišel na oltář sv. Barbory.

Roku 1817 usazen do pevnostního mlýna za mlynáře Josef Janoušek.

Příští roky nepřinesly nic pamětihodného, jen r. 1819 sluší zaznamenati požár mlýna, nyní tak zvaného podklasného, který od starodávných časův rodině Šiffnerově náležel a když pevnosť stavěti se začala, rozbořen nebyl. Vyhořel až do základů, i kola ve vodě shořela.

Dne 10. března 1820 zemřel v Josefově Martin Veselý, zakladatel velikého zájezdného hostince, po něm nyní „Hotel Veselý“ zvaného. Muž ten došel pro svoji neobyčejnou tloušťku téměř světové pověsti, vážilť po svém úmrtí 365 liber staré váhy. Byl povahy velice přímé a srdečné a vypravují se o něm mnohé anekdoty, mezi jinýma také tato: Jednoho času soukenničtí mistři Rychnovští, jejichž živnosti právě v znamenitém byli rozkvětu, z dobrého jarmarku se vracejíce zastavili se „u Veselých“. Hostinský pro svoji tloušťku nemoha se volně pohybovati seděl stále v šenkovně v lenošce za stolem, do něhož musil býti vyříznut polokruh, aby veliké jeho břicho mělo místo. Ale veselí soukenníci umínili sobě, že chtějí míti zvláštnosť, že jim musí Veselý sám posluhovati, k čemuž také přívětivý hostinský svolil a při hodování jejich celou společnosť obsloužil. Ale když přišlo k placení, podal Rychnovákům písemný účet, ve kterémž nápoje a jídla zcela za cenu obyčejnou počítána byla, ale za své osobní posloužení žádal 60 tvrdých tolarů jakožto honorář své obtížné práce. Rychnováci dělali dlouhé obličeje, ale musili žádanou cenu zaplatiti. Když podruhé přijeli, již nežádali jeho obsluhy.

Když měl Veselý pohřeb, musil býti vypůjčen dělostřelecký vůz, aby na něj rakev vložena byla, protože prý se báli, aby obyčejný vůz se pod ním neprolomil.

Jeho  podobizny prodávány byly tehdáž na jarmarcích s nápisem: „Martin Veselý, český hospodský“, a z jeho závodu stal se hotel, který požívá velké známosti v Rakousku a těší se nejlepší pověsti.

Příští rok 1821 přinesl nového velitele pevnosti Jana svob. pána ze Schmeltzeru, generalmajora a rodáka pražského. Byl to starý, ve válkách zkušený voják, který při mnohých příležitostech čestně se vyznamenal. Do vojska vstoupil již roku 1786. Jako velitel bojoval s vyznamenáním u Löwenu, St. Salve, Le Château, Cambrinne, Ceve, Pozzolonga i Arsignanu, zvláště pak vynikl jako podplukovník granátnický při útoku na Sandoměř roku 1809. Neocenitelných zásluh vydobyl si v letech 1812-1813, když vedl válku partyzánskou, a obrátil k sobě pozornosť bojováním ve vozových hradbách, které pořádal dle soustavy našeho Žižky a které zvláště jako ochrana proti jízdě konaly výtečné služby. (*Mittheilungen des Kriegsarchivs.) Za veškery tyto dobré služby vyznamenán byl řády Marie Terezie a sicilským Marie Annunziaty.

Téhož roku přeložen do pevnosti za ředitele staveb major sboru zákopnického Szereday, rodák josefovský a syn plukovníka, jenž byl již roku 1780 při početí stavby jako capitain-lieutenant zde svoji karrieru udělal.

Městskými representanty byli Filip Traxler, kupec, a Joachim Brouček, klempíř.

Posádkou byly zde kromě sborů technických pěší pluky české čís. 21. a 36. hrabě Palombini. Brigádním velitelem byl generalmajor Jan Meyer z Heldensfeldu, zkušený a dobromyslný voják.

Rok 1824 stal se obci tím veledůležitým, že erár odevzdal pivovar, který ještě pořáde byl umístěn v kasárnách čís. 10., z vlastní režie do správy občanův. Občanstvo totiž josefovské těžce to nesouc, že pivovar posud jest úplně ve správě vojenské, pilně konalo porady, jak by toho dosáhlo, aby odevzdán byl v držení obce, a dne 3. dubna 1824 za tou příčinou sepsána nejponíženější prosba k císaři Františkovi, ve které široce vše uvedeno, jaké výhody nejen občanstvu, nýbrž i vojsku z toho vzejdou, když pivovar odevzdán bude občanům, poukázáno též právem k tomu, kterak z veliké části pivovarská záležitosť toho jest příčinou, že osazovaní zde nejde tak od místa, jak by si pevnostní velitelstvo přálo, neboť jinde ve městech jsou pivovary znamenitým zdrojem příjmů sousedstva a též důchodů městských, a jak že může obec pozůstávati bez náležitých příjmův a řádně revivirovati? Žádosť ta podepsána jest v zastoupení všech sousedův od Václava Hoška, Jana Rumpelmayera a Josefa Matesa.

Dne 15. června téhož roku podána císaři v téže záležitosti druhá žádosť od týchž občanův podepsaná, na kteroužto žádosť došlo de dato 2. září nejvyšší rozhodnutí dle přednášky c. k. vojenské rady ve Vídni, podle něhož se dosavadní prozatímní pivovar a potom pálenka, bez vybírání jakéhokoliv nájemného, ve vlastní režii měšťanstvu Josefovskému předává, však musili se sousedé reversem dne 31. října 1824 vydaným všichni za jednoho a jeden za všecky zavázati, že 1. přičiní se všemožně o vystavění nového pivovaru, 2. hned po došlém od vysokých úřadů svolení se stavbou pivovaru započnou, 3. všechny čisté užitky z vaření piva do doby započetí stavby pivovaru k ukládání do kasy fortifikační odváděti budou, 4. všech zbytečných výloh se uvarují, jen aby ty užitky se rozmnožovaly, 5. všechny však nutné výdaje pouze se svolením c. k. fortifikace prováděti a 6 dosavadní místnosti erární, ve kterých pivovar se nalézá, v dobrém stavu se studněmi příslušnými vydržovati budou, konečně pak 7. nařizuje Jeho Veličenstvo, aby c. k. vojsko povždy zdravým a dobrým pivem zásobovali a dosavadního sládka a bednáře za jejich věrné služby ze služby nepropouštěli.

Revers ten podepsali Jan Rumpelmayer, Frant. Helt, Josef Kučera, Václav Hoček, Jos. Mates, Jan Henčl, Marie Seidlová, Mikuláš Weber, setník, jménem manželky rozené Christové, Josef Braun, Joachim Brouček, Frant. Dvorský, Jos. Knoll, Jos. Charvát, Frant. Ludwig, Terezie Veselá, Jos. Mates jakožto poručník za děti Julišovy, Jan Fried za ženu rozenou Vranou, Anna Traxlerová a Frant. Steinský, vesměs to vlastníci domů.

Fond váreční obnášel 43.906 zl. 49 9/10 kr. a nastrádené čisté jmění pivovarní v depositní kase vojenské od roku 1791 ukládané činilo rokem 1824 52.285 zl. 26 9/10 kr., a tak mohlo měšťanstvo počíti ve vlastní režii vařiti pivo, zvolivši ještě ze svého středu Jana Rumpelmayera, Frant. Helta a Jos. Kučeru za dozorce (aprobanty) a Václava Hoška za početvedoucího v pivovaře.

Téhož roku vyzval jmenovaný generál brigády Meyer občanstvo zdejší, aby s ním společně o to se zasadili, aby pustá planina nad strání labskou za branou Hradeckou, kdež druhdy stávaly chalupy osadníkův Plesských, potom též nějaký čas bylo místo popravní, proměněna byla v sady, aby vojsku a obyvatelstvu připravena byla příjemná vycházka ku každodenní zábavě. Myšlénka došla ohlasu u měšťanstva zdejšího i sestoupil se komitét, kterýž sbíral po městě i v Jaroměři peněžité příspěvky. Darovali, kdo co mohl, domácí páni nejméně po 4 zlatých, nájemníci až 2 zl. K sebrání křovin a stromů vysláni chovanci učiliště pluku čís. 21. po okolních statkářích a rolnících, kteří také zavázali se dáti potahy k dopravě dobré hlíny zahradnické, kteráž sebrána dílem v Jaroměři neb okolních vesnicích. Se strany garnosinu mezi důstojnictvem též sebrána čásť peněz, velitel pevnosti pak dovolil, aby mužstvo pluku 36. hrab. Palombini pracovalo o upravení nových sadův, kteréž spojeným úsilím vojska i občanstva civilního jak josefovského tak i okolního již příští rok 1825 zřízeny byly. Za peníze vystavěn slušný hostinský domek, potom gloriet pro hudbu, dále ku stráni velký parapet pro vyhlídku na malebné pohoří Krkonošské, k zábavě mládeže stály houpačky a kolotoč k použití, ku paměti pak tvůrce těch sadův na výšině při začátku sadů blíže prvního kola vysázena začáteční písmena jména generálova: M. H. a 1824 ze stromů smrkových, jakož i mnoho letohrádků časem svým v různých partiích sadu povstalo.

Místo kostelníka při zdejším chrámu bylo nově obsazeno, ježto Pitka za příčinou svého vlastního obchodu nemohl dále zastávati úřad ten, i zvolen Pavel Umlauf.

R. 1825 položen sem polský pluk č. 20. hraběte Kounice, který již z počátku mnohé nehody zde zakusil. Tak první rok jistý vojín pluku toho, postižen jsa od novoplesských dvou sedlákův na polním pychu, od nich do smrti ubit, začež ovšem vinníci odseděli v Hradci Králové. R. 1826 smutný případ se poznamenává zase při pluku tom, kterýž zatím dostal nového majitele hrab. z Hoheneggu. Byltě jistý vojín těžce se prohřešil proti kázni vojenské, zastřeliv svého představeného, začež soudem vojenským odsouzen k smrti provazem, kterýžto trest na nešťastníku za branou Novoměstskou vykonán. Jména ani datum udati mně nelze, poněvadž v matrikách zaznamenána není událosť ta, ježto nejspíše přišla do matriky plukovní, kteréž jdou s pluky.

Stavba měšťanských domů toku toho uvedena do proudu s nebývalým dosud zde rozkvětem. Začaliť r. 1826 stavěti domy:

František Volánek, krejčí číslo 45 za 4021.45 zl., Jan Exner, zámečník č. 46 ½ za 5781.03 zl., Antonín Králíček č. 40 za 5076.09 zl., Mikuláš Kulhánek, obuvník č. 42. za 4572.23 zl., Antonín Králíček č. 41. za 9240.05 zl., Ferdinand Täuber čís. 43. za 4797.04 zl.

V roce tom jako památnosť sluší zaznamenati pro naše město objevení důležité vlasatice neb komety Biely od setníka 18. pluku Viléma barona Biely, jenž pocházel ze staré české šlechtické rodiny pánův z Bílé, kteří po 30leté válce z Čech vystěhovali se do hrabství Stollbergského. Náš Biela rozen byl v Rossle dne 19. března 1792, vychován v Drážďanech. Stav se vojákem, vyznamenal se ve válkách francouzských. Přišed do Prahy, s oblibou zanášel se jako důstojník studiemi astronomickými a tu také poprvé pozornosť učeného světa na se obrátil objevením první své komery dne 30. prosince 1823, kterouž potom s professorem Holaškou pozoroval a o níž astronom David do Vídně zprávu podal. (* Wanderer č. 11, 1824)

Objevení druhé mnohem důležitější hvězdy stalo se v Josefově 27. února 1826 a vynález svůj oznámil Biela nejprve České společnosti nauk v Praze, začež učiněn byl členem. Bydlel zde v kasárnách jízdeckých. Na to súčastnil se Biela polního tažení do Neapole, kdež seznámil se se slavným badatelem Piazzim, stal se samostatným velitelem v městě Rovignu. R. 1844 jsa mrtvicí raněn, musil jíti do pense; usídlil se v Benátkách, kdež odhalil známý obraz Rafaelův „Vidění Ezechielovo“. Jsa poslední svého rodu, měl jedinou dceru, provdanou za hraběte Fargače.

Roku 1827 dne 10. července udála se ve městě přesmutná událosť, vzbudivši obecnou soustrasť. V nově vystavěném domě Králíčkově čís. 40 na rohu měl najatý kupecký krám zde vůbec známý a oblíbený vlašský lahůdkář a materialista Jan Vidoni vulgo Mollinari neb také zde „Perluke“ nazývaný. Byl z Benátska, měl v domě sestru své manželky Kateřinu Betsagovou, dceru to pražského měšťana a lahůdkáře též z Benátska rodilého. Katynka slynula neobyčejnou krásou v mladistvém věku svém a byla zvláště od důstojnictva zbožňována. Jediný však mezi četnými stal se vyvolencem srdce jejího nadporučík pluku Hoheneggova, Famagolli. K tomu přilnula dívčina takou horoucí láskou, že zdálo se jí, že bez vyvoleného nelze jí žíti. Byly učiněny vážné kroky, aby stali se navždy svými, však naskytly se nepřekonatelné překážky, což oba přivedlo k zoufalství. Nevidouce žádné rady a pomoci, zaslíbili sobě, že společně umrou. Katynka slíbila, že přichystá a namíchá do kávy smrtícího nápoje, a den, v který Famagolli byl ustanoven na hlavní stráž, vyhlédnut k vykonání osudného činu. Kterýžto den když nastal, o 9. hodině ranní nešťastná milenka skutečně uzmouc svému švakru z krámu arseniku, namíchala do kávy a potom ihned služku poslala přes ulici do blízké budovy strážné pro drahého svého milence, kterýž sice služce přislíbil přijíti, však v posledním okamžení – ne snad po tuhém boji – jináče si usmyslil; poslal vojína k Vidonimu s psaníčkem, co se děje, aby hleděl zameziti nešťastný úmysl své švekruše, načež když ihned tento vrazil do pokoje, již bylo pozdě, neb jeden osudný koflík již vyprázdněn, a Katynka na smrť bledá ležela v pohovce. Ihned učiněna všemožná opatření, užito protijedu, však ale marné. Katynka zemřela v strašných bolestech den na to, dne 11. června. Farář Dölling odepřel církevní pohřeb, načež důstojníci sami pohřeb vystrojili, zde i jinde nevídaný, pohřeb o dvanácté hodině půlnoční za svitu pochodní a sice nikoliv na hřbitov, nýbrž do nově zřízených Meyerovských sadů, kde uložena na zadním konci do hrobu, kol něhož vysázeno jest stromoví a křoví, jak se dodnes spatřuje. Před vchodem do zahrádky, v níž hrob se nalézá, vysázen v záhonku z oblázků nápis: „Kaetchens Ruhe 1827.“ Nápis ten rok co rok se obnovuje a ti, kdož milují, s pietou ukazují sobě rov, v němž odpočívá oběť věrné lásky.

V ten čas ustanoven byl od měšťanstva sládkem Jos. Heck.

Rokem příštím, 1828 stavěli zase domy: Jos. Traxler, kupec č. 38. za 15016 zl. 06 kr., Jan Šašek, krupař č. 47. za 9529 zl. 03 kr. a Ant. Králíček č. 48. za 5225 zl. 21 kr. Za ředitele staveb vojenských dostal se sem podplukovník Boetze.

Dne 5. července 1830 o 6 hodině odpol. uvítán zde za hlaholu všech zvonů J. Excel. biskup kralohradecký Alois hrabě Kollowrat, jenž přijel sem z Jasené. Byl zde přes noc, načež dne příštího udělil 350 osobám svátosť sv. biřmování. Dne 7. v pondělí odjel do Jaroměře.

V roce rom ustanoven za sládka Josef Beran.

V roce 1831 vypukla zhoubná cholera, která zvláště na venkově velmi mnoho obětí si vyžádala. Zde v pevnosti zemřelo ve vojenské nemocnici osm vojáků a mezi občanstvem 2 osoby, avšak odtud i z Hradce bysláno bylo vojsko na hranice, aby utvořilo proti Slezsku velmi přísný kordon. Ani člověk, ani zvíře nebyli puštěni přes hranice a kdo se zprotivil, byl bez milosti zastřelen. Stalo se též z nedorozumění, že od pluku hraběte Palombiniho č. 36. postřelen jest fähnrich Hüttel a dovezen z Trutnova sem do vojesnké nemocnice, kdež za krátko na ránu zemřel a byl velice okázalým způsobem za účastenství důstojnictva i generality pohřben.

Dne 31. března zemřel generalmajor Jan svob. pán ze Schmeltzeru, rytíř řádu Marie Terezie a siciliánského „della Annunziata“. Pohřben jest slavně na zdejším hřbitově a postaven mu krásný kamenný pomník s rytířem v plném brnění. Pomník tento, valně již sešlý, byl roku 1885 na rozkaz velitele IX. armádního sboru barona Königa obnoven.

Na zdejší škole vyučovali toho času Frant. Kolář jakožto ředitel, Jan Frind a Václav Kolář, jenž byl též varhaníkem, jakožto pomocníci. Škola byla u jaroměřské brány, odkudž krátce na to přenesena byla do vojenské nemocnice, v rohu blíže lékárny. Později stal se pomocníkem Jan Faltis.

Novým velitelem pevnosti stal se generalmajor Hanger. Zástupci města byli Václav Hošek z Jaroměře a Josef Schmid.

Na snažnou žádosť sousedů Josefovských císař František majestátem dne 6. května 1831 daným k oživení obchodu ve městě potvrdil odbývání zde dvou trhů výročních, spojených s trhy na dobytek, a to první pondělí po sv. Markétě, druhý pak po Početí Panny Marie, spolu jednoho trhu téhodního.

Majestát ten na pergameně psaný, na poručení J. Veličenstva Leopoldem hrabětem z Kaunic vyhotovený, vlastnoručním podpisem císaře Františka opatřený a mimo to ještě nejvyšším dvorním kancléřem hrab. Mitrovským z Nemyšle, Fr. svob. pánem z Pillersdorfa a Janem Limbeckem ryt. z Lilienau podepsaný chová se v archivě městském.

Dne 23. června 1832 zabiti jsou bleskem v kasárnách dvojitých č. 3. vojínové pluku Colloredova František Buchta, Jan Mladota, Jos. Rohlav a Kristian Dirschmid, což jest tím podivnější, an v kasárnách těchto nalézá se na nádvoří prachárna, která opatřena jest dobrými hromosvody.

V r. 1833, dne 24. května zprovodil se úmyslně se světa desátník 9. setniny 2. pluku dělostřeleckého Jos. Meinhal, rodilý z Vídně, a to zvláštním způsobem. V jízdeckých kasárnách postavena byla vždy v kolně, nalézající se po straně hlavního vchodu, dvě polní děla, sloužící ku cvičení. Meinhal, opatřiv sobě dostatečného prachu, nabil jedno z nich, postavil se před otvorem a luntem zapálil prach na pánvičce. Přivřená vrata rozlétla se při silné ráně tlakem vzduchu a nešťastník ležel před dělem hrozně roztrhán. Nohy jsou mu odtrženy od vrchní části těla tak, že jen části ve vysokých botách celé zůstaly! Příčinou sebevraždy byla prý nešťastná láska. – Také zde oběšen asi v té době kadet polského pluku Hoheneggova pro zastřelení svého představeného. Jméno a datum nemohu udat, událosť je ale zaručena.

Se stavbou měšťanských domů opět pokračováno a sice stavěli za ten čas: Ant. Králíček č. 49. za 8818 zl. 19 kr.; Tobiáš Rozsívač č. 50. za 3923 zl. 21 kr.; Václav Dvořák, řemenář č. 51. za 6287 zl. 42 kr.; František Mittner č. 52. za 16178 zl. 49 kr.; František Bolech, kupec z Jaroměře č. 55. za 5900 zl. 36 kr.; František Končický č. 54. za 9154 zl. 19 kr.; Ferdinand Täuber č. 68. za 7591 zl. 40 kr.; Václ. Lejsek, krejčí č. 57. za 4142 zl. 46 kr.; Jan Vopršálek č. 56. za 4067 zl. 36 kr. – Za representanty města zvoleni Jos. Schmid a Ant. Králíček.

Poněvadž trhy výroční, zvláště pak dobytčí, tak přehojné návštěvě se těšily, zažádali sousedé roku 1834 císaře pána, aby jim rozmnožení jich o dva povoleno bylo, kteréžto nejponíženější žádosti císař František sluchu dada, podepsal dne 28. března 1834 majestát, kterýmž Josefovským další dva výroční trhy povolil, a sice to pondělí po Zvěstování Panny Marie a po svatém Václavě: dobytčí trh vždy v pondělí a výroční dva dni následující. I tento majestát, týmiž co prvý opatřený podpisy, chová se v archivě městském.

Téhož roku zahájeno důležité jednání stran upravení městského zřízení zdejšího. Nesliť toho těžce občané již po drahný čas, že obec postrádá vlastního magistrátu, a nejen u občanstva, ale i u vojska uznána nezbytnosť zřízení tohoto, které i císařským úřadům muselo býti velice vítáno, neboť výminečné dosavadní postavení obce působilo jim mnohých nesnází. Za tou příčinou, hlavním působením obecního zástupce p. Jos. Traxlera, kterýž co erární dodavatel v kruzích vojenských byl na slovo vzat, zahájeno důtklivé jednání krajským hejtmanem kralohradeckým, gubernialním radou Jos. Reylem. Zároveň také nový biskup Karel Bor. Hanl vzal v úvahu, zdali by nebylo již na čase, aby v Josefově byla zřízena ku správě občanského lidu měšťanská fara. Důležité tyto otázky přišly tedy konečně do proudu.

Kus tavbě domu přihlásili se zase měšťané: Jan Syrovátka, řemenář, stavěl č. 58. za 6067 zl. 36 kr., a František Schmidinger, kupec č. 59. (nyní lékárna) za 4915 zl. 06 kr. V duchovní správě stala se změna že za pevnostního faráře dosazen sem P. Reingruber, jemuž vypomáhal špitální kaplan Mik. Dobner a kaplani plukovní Otto Císař, Filip Špaček, N. German, N. Jandouš.

Ku konci roku došlo od císaře Františka dvorním dekretem zde dne 27. listopadu nařízení, aby zařízen byl vlastní regulovaný magistrát čtvrté třídy. Dne 2. března 1835 mocnář tento ve Vídni zemřel, panovav slavně 43 let, a korunovaný král uherský prohlásiti dal slavně po veškeré říši, že nastupuje na trůn královský Ferdinand, toho jména Pátý.

Stavba domů šla počátkem jara 1835 opět ku předu. Frt. Faltis, krejčí, stavěl dům č. 67. za 11.380 zl., Josef Mikulecký čís. 60. za 6450 zl., Jan Koláček z Jaroměře č. 66. za 7877 zl. 45 kr. Místo ředitele pevnostních staveb obsazeno téhož roku majorem Pittelem.

Dne 10. května t. r. vypsalo zemské gubernium konkurs na obsazení zkoušeného radního, 2 kancelistův a úředního sluhy pro nový magistrát a 12. září téhož roku jest magistrát již ustanoven. V čelo jeho zvolen byl Josef Traxler jakožto první purkmistr svobodného města Josefova a krajským hejtmanem Reylem u přítomnosti členů jaroměřského magistrátu a vojenských hodnostářů při službách božích slavně instalován. K ruce purkmistrově přidán zkoušený radní Jos. Hannemann a zvolení obecní radní Jos. Schmied a Jos. Vraný. Obecním návladním ustanoven Ant. Králíček, vulgo Králík, městskými kancelisty stali se V. Holzpach a Karabáček; mimo to držen ještě písař Jan Hampel a obecní sluha Benat, dosavadní listonoš. Za městského lékaře povolán syn země dánské, Ondřej Schpöhr z Appenrode. Prvním činem nového magistrátu bylo dne 12. září jmenování hejtmana Reyla za zásluhy o vyřízení důležité věci této prvním čestným měšťanem josefovským.

Dominikálních pozemků náleželo občanstvu josefovskému 40 jiter, rustikálních 118 jiter 1324 čtv. sáhy. Co se řemesel týče, počítalo se 66 tak zv. policejních cechovních řemeslných mistrův a 102 necechovní mimo 67 tovaryšů a 20 učedníků. Řemeslníci přináleželi k cechovním pořádkům jaroměřským. Dále zde bylo komercielních živnostníkův 22 cechovních mistrů s 10 tovaryši a 26 učedníky, svobodných 2 mistři, 1 tovaryš, 2 učednici. Z obchodníků bylo 12 vlastníkův smíšených obchodův a 55 kramářův a podomních prodavačův. Úhrnem počítalo se všech živnostníků 385. (* Sommer, Topographie v. Boehmen.)

Každého roku odbývány byly dva trhy na dobytek, spojené s jarmarky, a sice ten pondělek po sv. Markétě a v pondělí po Početí Panny Marie. Trh dobytčí odbýván vždy v pondělí dopoledne na prostranství u Novoměstské brány, jarmark v úterý a ve středu na hlavním náměstí.

Místnosti pro magistrátní úřadovny najaty jsou v domě Králíčkově číslo 49. a sice tři světnice v prvním poschodí v rohu, a v přízemí místnosti pro sluhu a městskou věznici.

Obyvatelstva čítalo se ten rok v Josefově okolo 2000 duší civilního a na 4000 vojska.

V následujícím podávám seznam oněch občanův, kteří zde od roku 1810 se usadili, nabyvše práva měšťanského:

Jan Mollinari vulgo Vidoni z Benátska, mastičkář, Matyáš Aupic, krejčí a kramář, Vojtěch Pavel, soukenník z České Skalice, Jan Šifner, brusič z Markersdorfu, Jan Koláček, pekař z Jaroměře, Jan Schwender, uzenář z Výškova na Moravě, František Petřík, obuvník z Výškova, Jakub Gavelli, obchodník z Piedmontska, Jan Henčel, obchodník z Potštýna, Josef Sališ, hodinář, Jakub Belišan, krejčí, Jan Řeháček, sladovník, Matyáš Zadrobílek, krámkář, Jan Plecháč, hudebník, Václav Stejskal, kovář, Frnatišek Fuchs, krámkář, František Mühl, krejčí, Josef Dostal, pernikář, Václav Ludvík, řezník, Josef Ježek, puškař, Vojtěch Kuba, puškař, Pavel Kounic, soukenník, Jakub Semerák, brusič, František Kolář, učitel, August Schimmer, obuvník, Tobiáš Duchoň, krejčí, Antonín Havrda, mlynář, Jan Marek, Antonín Vysloužil, mydlář, Josef Mikolecký, kupec, Antonín Kubeš, pekař, Václav Dvořák, řemenář, Jan Špatenka, pernikář, Václav Juliš, řezník, Jan Hackenwald, Matyáš Lang, řezník, Pavel Umlauf, perníkář, Jan Beran, sládek, Josef Kundrt, řezník Ferdinand Freiber, krejčí, Josef Kolda, šenkýř, František Kaplánek, krejčí, Jan Poláček, truhlář, Mikuláš Kulhánek, obuvník. Václav Hettfleisch, pekař, Jan Kleiner, obuvník, Josef Žoček, krejčí, Jan Richter, krupař, Josef Charvát, vlastník realit, Antonín Mazáč, obuvník, Josef Rössl, provazník, Jan Peter, holič, Jan Pitka, krejčí, Antonín Kropáček, invalida, David Matis, kupec, Josef Loidel, krejčí, Josef Bittermann, veterán, Václav Pesička, krupař, Mikuláš Just, obuvník, Tomáš Medřický, obuvník, Jan Bayer, krejčí, Josef Korčický, šenkýř, Jan Košťál, obuvník, Jan Gebels, Jan Jakoubek, řezník, Jan Exner, zámečník, Josef Heck, pekař, Tobiáš Kasivač, voják starý, Jan Kotrč, krupař, František Volánek, krejčí, Josef Peter, pekař, Václav Toms, Jan Baltzer, invalida, Josef Vosejka, krupař, Josef Etelt, krejčí Josef Vála, obuvník, Jan Sekyra, kramář, Václav Lejsek, krejčí, Weber z Treufelsu, setník, Antonín Potč, kupec, Jan Šašek, kavárník, Daniel Ivanský, setník, Vojtěch Seidel, tandlíř, Alois Straník, kupec, Václav Voříšek, kramář, Ignác Vodák, krupař, Josef Sokoster, Ondřej Knop, kramář, Pavel Malina, krejčí, Karel Schrinner, krejčí, Jan Zehe, František Birnbach, krupař, Matyáš Rathay, krejčí, Antonín Pohl, obuvník, František Dlask, pekař, Antonín Anděl, krupař, Václav Kubeš, krámkař, Josef Veber, krupař, Václav Bohatý, krejčí, Josef Janoušek, mlynář, Ignáz Kunz, varhanář, Václav Kunz, varhanář, Karel Hopf, puškař, Václav Kubíček, mydlář, Jan Dofka, František Kučera, krejčí, František Bezvoda, natěrač, Alois Wagner, pekař, August Herzer, soustružník, František Nikelsgeld, kramář, Jan Leisek, pekař, Antonín Kosárek, pekař, Jakub Koláček, hrnčíř, Prokop Žďárský, puškař, Jan Šrámek, rolník z Piletic, Václav Smetana, sládek, Jan Kučera, sládek, Josef Steidler, měšťan z České Skalice, Václav Jirásek, stavitel, Jan Křepinský, soustružník, Jan Vostřebal, soukenník, Jan Lebeda, truhlář, František Schmidinger, kupec, Josef Helt, domař, Josef Haniš.

Ke stavbě dalších domů přihlásili se: Josef Schmied, hostinský, č. 64. za 12.608 zl. 12 kr., Josef Hanuš, hostinský, č. 68. za 9117 zl. 43 ½ kr., Václav Balcar, krejčí, č. 63. za 6094 zl. 60 kr. a Jan Křepinský, soustružník, č. 65. za 8620 zl. 20 kr.

Purkmistr Traxler měl nyní plné ruce práce s urovnáváním obecních záležitostí. Ale hlavně jednalo se o to, aby hotové peníze, které tvořily jmění obce a dotud uloženy byly ve válečné pokladně ve Vídni na úrok, semto do vlastní správy obecní vydány byly. Potom započato jednání s erárem o stavbě nového pivovaru a pálenky ve smyslu cíařského patentu. Záležitosti tak předůležitého dosahu pro zdejší obec vyžadovaly převeliké obezřelosti a dle toho i času k důkladnému pojednávání, kteréž započalo vésti se s největší pílí a svědomitostí.

Jmění peněžité, jež uloženo ve válečné pokladně ve Vídni, byly výtěžky z pivovaru, kteréž obnášely od roku 1790 až do konce října 1824, kde pivovar ten předán občanstvu, 52.285 zl. 26 36/40 kr., kteréžto peníze určeny však byly ku stavbě nového městského pivovaru. Výtěžky z pálenky byly zvláště kapitalisovány a tvořily vlastní fond městského hotového jmění, který zase určen byl v k vystavění obecného lihovaru.

Platy úřednictva městského magistrátu byly takto systemisovány: 1 zkoušený rada 700 zl. bez bytu, městský důchodní 300 zl., ale že dočasný úředník již dříve 400 zl. bral, má se mu po čas jeho služby obnos ten vypláceti nadále, 1. kancelista 250 zl., 2. kancelista 200 zl., úřední sluha 120 zl., 1 městský strážník 90 zl. a oblek.

Městský znak pro nově ustanovenou obec určen byl císařským majestátem, daným r. 1836., takto: Ve stříbrném poli v štítu erbovním hradba pevnostní, uprostřed kteréž spatřuje se brána uzavřená v barvách černé a žluté, nade branou říšský orel, po jehož pravé straně rytířské přilbice a po levé věž chrámová.

V polovici roku 1836 roznesla se po vlasti radostná zvěsť, že milovaný mocnář dá se za krále českého na hradě pražském slavně korunovati, za kteroužto příčinou konány rozsáhlé přípravy po vší zemi, an mocnář projevil nevyšší svou vůli, že veškerou českou zemí při příležitosti té projede.

Purkmistr Traxler za tou příčinou podal k zemskému gubernii jménem města žádosť, aby královské svobodné město Josefov při tomto očekávaném slavném státním aktu, jak při holdování tak i při slavné korunovaci, zastoupeno býti mohlo svými vlastními deputovanými, kterážto žádosť dvorským dekretem ddto. 22. září rozhodnuta v ten smysl: že, jelikož městská obec Josefovská co samostatná obec prostředkem delegovaných magistrátu jaroměřského spoluzastoupena byla, jak dle ar. plnomocenství u zemského gubernia jaroměřským magistrátem deponovaného ze dne 2. srpna 1792 vidno jest, tož že nižádné překážky nepozůstává, anžto kr. sv. město Josefov v tom ohledu stejných práv jako ostatní královská města požívá, kteréžto ustanovení že jednou pro vždycky platnosť má a Josefov ze středu magistrátu delegované k nejvyššímu holdování a korunovaci že vyslati může.

Slavným dnem na to byl den 24. srpna 1836 pro Josefov, kterýž oděl se v roucho svátečné, aby přivítal svého krále, kterýž ještě dříve než vložiti dal na pomazanou hlavu svoji korunu a opásal se mečem sv. Václava, projížděl a shlédal krajiny jemu milé České země, a takž po deváté hodině hřímala děla s hradeb pevnosti věstíce příjezd krále i královny.

Příjezd dál se z Hradce Králové císařskou silnicí přes Semonice a Jezbiny. Na rozhraní, kde nyní cesty dělí se k nádraží, postavena byla první slavobrána vkusně chvojemi upravená. Před Jaroměřskou branou mezi domy purkmistra Traxlera a hotelu Veselého byla druhá nádherně ozdobená brána z prken zbudovaná. Tuto očekával purkmistr s celým magistrátem a měšťanstvem mocnáře, kterýž jak na kočáře přijel, purkmistrem pozdraven, při čemž tento podal mocnáři schválně k účelu tomu složenou vzletnou báseň, kaligraficky vyvedenou. I královna Karolina Marie Anna jela se svým vznešeným manželem, načež dojeli před budovu velícího generála podmaršálka Watleta, který s celým důstojnickým sborem zeměpána před branou budovy očekával a uctivě přivítal. Po krátkém odpočinku následovalo představení hodnostářův vojenských i civilních, načež následovala malá prohlídka pevnosti, a po čtvrté hodině královští manželé opět zpáteční cestu do Hradce Králové nastoupili, kdež se zdrželi až do 28. srpna, načež zase dále po Čechách pojíždeli a dne 7. září na hradě pražském jsou korunováni.

Návštěva císařova v Josefově nezůstala pro město bez dobrého úspěchu. Purkmistr použiv příležitosti a byv slyšán v audienci od mocnáře obdržel slib, že budou vydány obci hotové peníze v kase dvorní válečné rady deponované, nejprve ta čásť, kteráž určena jest ke stavbě nového městského pivovaru. A takž v té věci napotom započala pilná zase vyjednávání. Dne 16. listopadu téhož roku císař stvrdil již dotčené návrhy stran pivovaru a zároveň též stavby obecné vinopalny; zároveň při tom též vysloveno, aby se zachovávalo připraveno stavební místo pro městskou faru. Co se týče pivovaru, bylo nařízeno, že musí stavěti se tak pevně, aby v čas války vzdorovati mohl bombám, za kteroužto příčinou že ke stavbě ženijní důstojníci budou přihlížeti. Co však se týče odevzdání fortifikační chmelnice ve vlastní držení obci, s tím požadavkem město odmrštěno. – A takž mohly býti na přetřes brány různé projekty čelící ke stavbě nového pivovaru.

Roku 1837 stavěli nové domy: Anna Sandtnerová č. 72 za 3039.30 zl., Filip Traxler č. 63. za 6262.55 zl. – Toho roku zemřel dosavadní pevnostní farář Reingruber a na hřbitově zdejším jakožto první kněz pohřben. Na jeho místo přišel Vincenc Seichert, kterémuž vypomáhali PP. František Peer a Antonín Černý, kaplani. Do městské školy, která zatím zase z vojenské nemocnice na staré místo u Jaroměřské brány se přestěhovala, jako druhý pomocník k V. Kolářovi povolán Jan Holub z Králové Dvora.

Téhož roku dne 23. října vojín 18. pluku hraběte z Lilienberga, 4. setniny, jménem Emanuel Míšek, z Nového Bydžova rodilý, předsevzav sobě, že se usmrtí, sosnoval úmysl svůj po delší čas tvrdošijným způsobem, schráněl totiž po malých částech prach ručniční až ho měl malou bedničku. Po té šel za bránu Hradeckou a tam v místě tak zvané lynety vsedl si na bedničku a prach zapálil a takovým strašným způsobem sebe usmrtil, pro kteréžto tvrdošijné předsevzetí na tom samém místě jest zakopán, jak v matrice výslovně se podotýká.

V létech 1838. a 1839. stavěli domy: Terezie Schmiedová č. 70. za 6696 zl., Jan Šrámek, rolník z Piletic č. 75. za 11.088 zl. 40 kr., Jan Horák, rolník z Nového Plesu č. 78. za 7512 zl., Kateřina Heltová č. 76. za 6869 zl. 20 kr., Augustin Slavík, truhlář č. 71. za 3037 zl., Václav Králík pro Vysloužila č. 73. za 4620 zl. a pro Jana Seidla, obchodníka č. 74. za 6320 zl., Václav Jirásek, stavitel č. 77. za 4800 zl. a Jan Lebeda, truhlář č. 68. za 5418 zl.

Roku 1838 na místo ředitele stavby pevnosti povolán major Belling a 1839 za velitele pevnosti ustanoven generalmajor ze Scheibleru.

Roku 1840 započala konečně stavba městského pivovaru, když byl erár z peněz ve Vídni deponovaných z výtěžkův pivovarských od r. 1790 poukázal k tomu cíli 60.000 zl. konv. m. Stavba byla zadána družstvu podnikatelův, v jichž čele stál městský návladní Králíček aneb jak nyní již obecně se jmenoval, Králík.

Současně stavěli domy až do roku 1841.: Ondřej Fuchs ze Solnohradu číslo 79. za 13.800 zl., Václav Smetana, sládek č. 81. za 12.011 zl. – Za ředitele pevnostních staveb přišel sem major Laek. – Mezi stavbou pivovaru, kteráž trvala až do roku 1842., stavěli domy: Frant. Dokonal, mistr Truhlářský č. 80. za 3873 zl. a řezníci: Josef Sebucký č. 90. za 3240 zl., Kateřina Kunartová č. 89. za 3240 zl., Josef Jakoubek č. 94. za 3424 zl., Antonín Dostal č. 88. za 3010 zl. a Jan Dostal č. 87. za 3424 zl., i započato se stavbou masných krámův. Zatím stavěli občanské domy další: Arnošt Meinert z Kuksu č. 83. za 8002 zl., Josef Veselovský, zámečník č. 85. za 4000 zl.

Roku 1842 přišel na místo ředitele staveb pevnostních major Deesi, později, když velitel pevnosti generalmajor Scheibler zemřel, stal se velitelem pevnostním podmaršálek baron Reisinger, majitel pluku č. 18. Polský pluk č. 20., hrabě z Hoheneggu, který zde ležel 18 rokův posádkou, přeložen na jiné stanoviště a místo jeho zaujal český pluk č. 11., arcivévoda Reiner. – Poláci zde a v celém okolí tak byli zdomácněli, že ostavili v krajině naší přečetné potomstvo po sobě, učinivše se tak zasloužilými o zalidnění; počítaloť se neméně než přes 600 dítek, mnohých ovšem již odrostlých, hlavně po vesnicích.

Roku 1843 stavěna městská škola, při čemž podávám náčrtek listiny, kteráž vložena byla do základního kamene, jenž mi do rukou se dostal. Zní pak listina v překladu doslovném takto:

Pamětní spis
pří kladení základního kamene k nové  farní škole v král. svobodném městě a pevnosti Josefově.

„Za panování Jeho Veličenstva Ferdinanda I., císaře rakouského, krále uherského a českého atd., pod vrchní zemskou správou J. Excellence pana nejvyššího purkrabí Karla hraběte Chotka z Chotkova a Vojnína atd., za Jeho Excel. nejdůstojnějšího biskupa kralohradeckého Karla Boromejského Hanla, dále c. k. pana gubernialního rady Karla svobod. pána z Nargeliku atd., c. k. zemského podkomoří, c. k. pana gubernialního rady a krajského hejtmana Karla svobod. pána z Mecsery, toho času, když c. k. pan podmaršálek svobodný pán Reisinger byl velitelem pevnosti a c. k. p. genijní major Petr Deesi c. k. fortifikačním ředitelem, pp. Vincenc Seichert c. k. garnisonním a civilním farářem, Pater Joachim Heyl c. k. špitálním kaplanem a katechetou zdejší farní školy, roku 1843 – jeden tisíc osm set a čtyřicet tři – od zdejší městské obce k této školní budově ze základův celé nové od nájemce stavby pana Filipa Traxlera, kupce a majitele domu zde, městským stavitelem panem Václavem Jiráskem jest základní kámen dne 18. června 1843 položen.“

Magistrát, obecní výbor, skládal se tehdáž z pana purkmistra Josefa Traxlera, zkoušeného radního p. Josefa Hannemanna, dále radních pp. Josefa Schmieda a Josefa Vraného. Obecním návladním byl p. Ant. Králík, representanty měšťanstva byli: František Volánek, Jan Lebeda, městským důchodním Jan Kavann.

Celá budova vyvedena jest obcí nákladem 11.250 zl. konvenční měny.

Tento rok jest pamětihodný hlubokým a blahodárným pokojem i tím, že jest prvním rokem ve světových dějinách, kde evropské umění válečné vítězné zbraně královny Viktorie anglické až před brány hlavního města Čínské říše zaneslo, a tato až dotud od ostatního světa uzavřené přístavy otevříti musila korábům evropským, kromě toho pak nouzí v celých Čechách tento rok mezi chudým lidem panující, skrze dlouho trvající sucho přivoděnou, z čehož nastal nedostatek bramborův a píce pro dobytek, a jináče též rok ten velkými nešťastnými příhodami se vyznamenal.

Tento rok jest 61. po založení tohoto města od Jeho Veličenstva císaře Josefa II. a 8. od uvedení vlastního magistrátu v toto město, v kterémžto čase 27 nových měšťanských domův se přistavělo; též i pivovar a obecná pálenka jsou rokem tím dohotoveny. V ten čas platilo se za obilí:

Za dolnorakouskou měřici pšenice 3 zl. 24 kr. k. m.
Za dolnorakouskou měřici ovsa 2 zl. 8 kr. k. m.
za cent sena 2 zl. 16 kr. k. m.

Obíhající mince byly zlaté konvenční měny, jichžto dvacet raženo do jedné kolínské marky jemného stříbra. Papírové peníze záležely v notách bankovních stejné měny, konvenční mince, a tak zvaných Einlösungsscheinů, ze kterých jeden zlatý bral se za 24 krejcary.

Dozorcem školním toho roku byl Joachim Brouček, učitelem Fr. Kolář a pomocníkem Jan Faltis, jenž byl spolu varhaníkem při chrámu Páně, a Jan Holub. Dítek čítalo se 320. – Místo městského lékaře zastával E. Postler.

Že byla roku toho i obecní pálenka neboli lihovar vystavěn, vysvítá z pamětné listiny. Podotýkám ještě, že již před tím k naléhavé žádosti purkmistra Traxlera z deposit kasy c. k. dvorní válečné rady ve Vídni po zapravení útrat stavbou pivovaru vzešlých per 60.000 zl. konvenční měny byly obci k volnému užívání vydány veškeré peníze tam uložené, a sice na hotovosti 40.033 zl. 43 kr. a ve státních papírech 77.448 zl. 5 ¼ kr., z kterýchžto po odražení útrat stavbou pálenky a školy městské vzešlých utvořeno kmenové městské jmění.

Pivovar obdržel čís. 86., lihovar 93., později ještě k pivovaru přistavěno obydlí pro sládka pod čís. 94 a škola dostala čís. 95.

Zároveň se školou stavěli domy: Jan Leip čís. 84. za 6020 zl., Antonín Kahler, pasíř. čís. 96. za 3550 zl., Václav Hejcman čís. 97. za 7130 zl. a Anežka Traxlerová čís. 98. za 5980 zl.

Ke dni 13. srpna 1843 zaznamenati sluší truchlivou událosť, jež v ten čas myslemi zde hýbala. Téhož dne před polednem vyjeli sobě Rudolf svob. pán Weckbecker, c. k. setník, Bedřich svob. pán Böck, c. k. nadporučík, a ještě jeden od pluku Rainerova na lehké bryčce za Jarouměřskou bránu na procházku. Když přijeli k místu, splašili se koně a oba výše jmenovaní vyhozeni byli z bryčky tak nešťastně, že se tou měrou potloukli, že za málo hodin zemřeli. Jejich soudruhové postavili jim na zdejším hřbitově společný krásný pomník, kterýž jest dosud ozdobou zdejšího svatého pole.

Počátkem školního roku 1844 nově vystavěná a již vysvěcená škola jest otevřena, aby pode jménem městská škola sloužila blahodárnému účelu svému. – Roku toho vystavěl dům Jan Strnad č. 101 za 6097 zl. o dvou poschodích, následující léto 1845 započal stavěti Jan Brun, fortifikační mistr zednický, čís. 99. za 8494 zl.

Za ředitele pevnostních staveb dosazen sem major Enhuber od podkopnického sboru.

Rok 1846 vyznamenává se velkou drahotou. Horáci docházeli sem houfně pro otruby, které ve vojenské zásobárně byly prodávány, aby z nich pekli chléb. Také přišla tak veliká voda, že s mostu Labského i Metujského rukou nabírati se mohlo. Na prostranství od vojenské prádelny ke mlýnu podklasnému byly narovnány zásoby dříví palivného, které voda z největší části odnesla. Asi 100 sáhův nachytali někteří občané zdejší při té příležitosti. – Toho roku stavěl dům číslo 100. František Lexa, mistr řeznický v Opočně, za 6097 zl.

Dne 28. února 1848 zemřel velitel pevnosti podmaršálek svobodný pán Reisinger, který svým lidumilným jednáním veliké oblíbenosti se těšil nejen ve městě, ale i v okolí. Byl velmi okázalým a slavným způsobem pohřben na hřbitově zdejším za přečetného účastenství jak zdejšího tak přespolního obyvatelstva, ano až i s hor sem lidé přišli podívat se na rytíře za rakví v plném opravdovém brnění a s přílbou se spuštěným hledím, na které mohutný chochol se houpal, na hlavě a se širokým dlouhým mečem v ruce. – Za velitele dosazen pak generalmajor Schück.

Krátce potom, dne 15. března, nastaly Rakousku a dle poměrův i pevnosti a městu zdejšímu velepamátné a pohnuté časy. V den ten vypukly totiž ve Vídni a v Budapešti zároveň ony vážné studentské nepokoje, jejichžto cílem bylo způsobiti převrat ve státním zřízení, a došlo hned v počátku k tomu, že tekla lidská krev. Císař Ferdinand, jenž získal sobě příjmí Dobrotivého, dal prohlásiti konstituci a povolil zařízení národní gardy, kterážto ustanovení neobyčejný ruch v mocnářství vyvolala. Bylo dovoleno, aby pro rozličná města ze zdejšího arsenálu k zařízení národní gardy zbraně, ručnice a šavle, půjčkou se vydávaly, kteréhožto dovolení mnohá města v plné míře užila; jediné do Liberce bylo odtud vydáno 600 ručnic.

Za takového ruchu, kde vše, co zbraň nositi mohlo, u „civil“ se uniformovalo a pilně exercirovalo, z Uher a z Italie zlé zprávy docházely. Tam vypukla vzpoura a se zbraní v ruce postavily se dobře organisované sbory vojsku našemu na odpor. To mělo za následek, že odtud největší čásť posádky, pluky č. 11. a 21., musily odejíti na bojiště, kdež to šlo velice do tuha. Zde zbyly 3 prapory od pluku 18. a 21., potom 2 prapory zemské obrany, dále malé oddělení Hardeggových kyrysníkův, kdežto pluk sám již dříve odtud byl se odebral. V kraji nastalo veliké jitření myslí, kteréž událostmi dnů svatodušních jen ještě více rozníceno; rozčilení ve městě našem bylo největší v pondělí svatodušní, když odpoledne ke čtvrté hodině od Hradecké brány tryskem přijížděl rychlý posel veselým troubením zprávu dávaje, že přináší zajisté důležité stafetty, stanul před obydlím velitele pevnosti, kdež odevzdal zapečetěný rozkaz z Vídně, neb snad také možná že z Prahy. Jen malý čas to trvalo a již běhali důstojníci místního velitelství a ordonance na určené místo a nastal po městě neobyčejný ruch. Brzy po té vystoupil bubeník u hlavní stráže před řadu mužstva, které s důstojníkem se postavilo u zbraní, a započal bíti na poplach, zároveň i u bran bilo se na poplach a jiní bubeníci vysláni na nejzevnější hradby a bili podobně na poplach, co jen stačili, aby vojínové ve vesnicích u Jaroměře slyšeli, že svolávají se domů. A tak za nějaký čas plnými branami hrnuli se vojáci domů, aby vyslechli, co se bude díti. Ve městě zatím roznesla se zpráva, že prapory pluku 18. a 21. musí ještě u večer odtud vytrhnouti do pole – kam, to nikdo nevěděl. O 7. hodině bylo čepobití a o 9. hodině skutečně oba dva prapory již v plné válečné výzbroji, ostrým nábojem jsouce opatřeny, vytáhly z města. Zde zůstaly jen dva prapory zemské obrany, ale brzo došly rozkazy, aby seřizovaly se čtvrté prapory k rozmnožení armády.

A tak panoval stále čilý život vojenský. K tomu ještě i zde započalo se jednati o ustavení národní gardy, ale bez velikého úspěchu. Ten život vojenský beztoho zde každému stálým viděním již vešel do krve a tak myšlénka ta nedoznala provedení. Gardisty měli jsme zde více jen na papíře než ve skutečnosti, ačkoliv dosti bylo s tím hluku; obzvláště když sem z okolních měst České Skalice a Králové Dvora gardisté „přimaršírovali“ v plné zbroji, tu mnohému srdce bilo po té krásné tmavomodré uniformě; prozatím zde užívány za odznaky na kloboucích kokardy a na ramenech pásky v barvách národních.

Po svátcích svatodušních došly z Prahy smutné zprávy o událostech tam sběhlých, zároveň vydáno od cís. kr. krajského úřadu v Hradci Králové tištěné provolání, kteréž čelilo k ukonejšení myslí a takto zakončovalo: „Ostaňte tedy, drazí obyvatelé kraje kralohradeckého, mé správě nyní svěřeného, doma, ostaňte doma k ochraně svých rodin, svého jmění, své společné zákonné svobody, k ochraně naší drahé milované vlasti a k ochraně našeho konstitučního císaře a krále Ferdinanda!“

Byly konány volby do českého sněmu a přijel sem i jeden agitátor, aby přiměl měšťanstvo, by volilo do frankfurtského německého parlamentu. Však ve schůzce valné, která konala se na sále „u Seidlů“ (nyní „u Slunce“) co nejrozhodněji každá volba do německého parlamentu odmítnuta, a vyslanec musil s nepořízenou odjeti z Josefova.

Byloť právě osazenstvo Josefovské v ten čas v ohledu národního uvědomění tak dalece pokročilo, že každá myšlénka nenárodní neměla tehdáž zde žádné půdy, a to vlastenectví české pěstováno zde již od drahně let, dříve než nastal rok osmačtyřicátý. Ve městě byly tou dobou dvě knihovny, ze kterých čerpalo občanstvo dobré potravy, potravy české pro duševní svůj vývoj. Již stařeček Pitka pořáde ještě obíral se půjčováním knih, nejvíce to plodů našich buditelův z dob prvního našeho rozvoje. Druhou půjčovnu knih zařídil František Černý, mistr truhlářský, rodák miletínský. Ten vedle starších plodův literárních velice pilně a horlivě odebíral veškerá nová díla, mimo to byl členem Matice České, odebíral též téměř všechny belletristické časopisy a potom i politické Havlíčkovy Národní Noviny, pořádal sedánky u různých měšťanů, kde s pravým zápalem a hltavostí sledovány byly veškeré články, které Černý, jsa velice výmluvného ducha, předčítal. Mimo to i veliká čásť měšťanů zdejších měli své menší knihovny aneb odebírali časopisy, co zase mělo ten účinek, že uvědomění v každém směru zdárně se vyvíjelo a utvrzovalo.

V těch pohnutých časech přivedena zde jedna myšlénka k uskutečnění, která již několik roků hýbala myslemi zdejších živnostníkův. Zdejší živnostníci až dotud neměli žádného vlastního cechovního pořádku, neboť přináleželi k cechům jaroměřským, takže kdo chtěl státi se mistrem, musil tam se ohlásiti, i učňové byli tam hlášeni, což bylo ovšem obtížné, nazvíce ano zde tou dobou bylo přes 300 živnostníkův, kteří docela dobře mohli utvořiti zvláštní společenstvo. Jednotlivá řemesla ovšem nebyla tak četná, aby mohla s prospěchem každé o sobě se spolčiti, proto zvolena cesta, aby spojenými silami utvořila se jednota jediná, kteráž by obsahovala veškeré živnostníky. Za tou příčinou utvořilo se družstvo tehdáž na slovo vzatých mužů, kteří vzavše věc do ruky přivedli ji k cíli. Byliť to: Exner Václav, zámečník, Rayman Jan, koželuh, Klein Josef, truhlář, Šermet Josef, prýmkař, Hofmeister František, čalouník, Faltis Ed., kupec, Enge Gustav, kupec, Pesička Hynek, krupař, Jakoubek Josef, řezník, Kulhánek Adolf, krupař, Peliška Josef, pekař, Dokonal Josef, truhlář, Jelínek Antonín, mydlář, Jirásek Václav, stavitel, Duška Josef, obuvník, Uhlíř Prokop, sklenář, Pekárek Václav, krejčí, Weber Vojtěch, kupec, Pötsch Josef, kupec, a jiných ještě mnoho. Ustanovili se založiti „Průmyslovou jednotu“ dle vzoru té, která krátce před tím v Praze se byla ustavila, a k utvoření jakéhosi společného fondu složili každý dle možnosti až i po 10 zl. do společné pokladny. Hlavní účel té průmyslové jednoty vytčen: podporovati každé zvelebení řemesla a živností, udíleti peněžité podpory schudlým a k práci neschopným mistrům, jejich vdovám neb sirotkům; také byl vysloven úmysl, aby, až bude dostatečná jistota nastřádána, založil se řemeslnický fond pensijní.

Když krátce potom nové Průmyslové jednotě dostalo se úředního stvrzení, zvolen za protektora jejího purkmistr Josef Traxler, za starostu Vojtěch Weber, a když tento do Jičína se odstěhoval, zvolen na jeho místě stavitel Václav Jirásek a za početvedoucího Václav Exner, zámečník. A takto jsouc ustavena započala svoji činnosť. Zakoupila nový pohřební vůz nákladem 600 zlatých a založila spolkovou knihovnu, k níž mnozí členové přispěli dobrými knihami; zvláště cenných vědeckých i zábavných knih daroval známý český spisovatel a rodák zdejší Josef Melichar.

V Uhrách a v Italii zatím vzpoury proměnily se v řádné války, které vedeny byly s velikým úsilím na obou stranách. Ve Vlaších hned z počátku dařilo se vojsku našemu dobře; tam velící generál hrabě Radecký napořád potíral nepřítele a bitva u Novary ukázala převahu rakouských zbraní. V Uhrách štěstí válečné s měnivým úspěchem se střídalo. Byloť tam našich vojsk málo naproti uherským revolucionářům. Síly vojenské tou dobou tak musily býti po celé říši rozestaveny a měly tolik práce, že při nejlepší vůli nebylo lze značné moci soustřediti, obzvláště když i sídelní město Vídeň povstalo a po delší čas zbraním císařského vojska odpor kladlo.

Z té příčiny, ježto po delší čas hlavní město od říše ostatní bylo uzavřeno a tudíž státní ústroj v některých odvětvích nemohl pravidelně pracovati, nastal v krajích mnohých citelný nedostatek drobných peněz; i aby tomu bylo odpomoženo, dovolili úřadové zeměpanští, že tu i tam po městech a městečkách různí obchodníci, kteří mohli vykázati se majetkem neb kauci složili, oprávněni byli, aby vydávali papírové poukázky, docela dle drobných papírových peněz ostatních v oběhu jsoucích upravené.

Takové papírové poukázky peněžní vydávali zde svými jmény tito obchodníci: Eduard Traxler, Antonín Vacek, Josef Volánek, Josef Potsch a Eduard Faltis. Peníze byly různě dle libosti vlastníka upraveny s německým textem a zněly na 10, 20 a 30 kr. Ke konci roku musily býti staženy, ana po dobytí Vídně Windischgrätzem Národní banka sama s důstatek drobných papírových peněz vydala.

Rok byl zde v pevnosti velice pohnutý, pořáde samé stafetty jezdily, pochody vojsk a odvody se střídaly.

Tu neděli po císařském posvícení, jenž byl den pošmourný a již valně chladný, k večeru náhle přijel z Králové Dvora jízdný posel od úřadu vyslaný přinášeje zprávu, že objevila se před městem tlupa Palatinských husarů 120 mužů silná. A ježto vědělo se, že to jsou z Klatov uprchlí buřiči, kteří tímto směrem po lesích se dali, aby prosekali se do Uher ke Košutovi, národní garda královédvorská zatarasivši labský most postavila se jim se zbraní na odpor zamezujíc jim přístup do města. Na tuto zprávu velel generál Schück v pevnosti bíti na poplach pro té málo pěchoty od zemské obrany pluku č. 18. a čásť kyrysníkův pluku Hardeggova. Cvalem dostavili se pěchota před velitelův dům, kyrysníci na prázdné prostranství mezi chrámem a nemocnicí před kasárnami jízdeckými. Pěchotě v prostěradlech přinášeny náboje na náměstí a rozdávány, kdežto kyrysníci prováděli své zkušebné šermy před generálem a dáváno jim poučení, také sháněny potahy ke dvěma polním dělům, což jim konečně dosti nesnadno se podařilo, a tak za soumraku již dala se celá malá výprava pod velením brigádníka Fichtla na pochod směrem ke Dvoru. Nedošli však dále než do Žirče, tam obsazen most přes Labe a vystaveny jsou přední stráže proti Králové Dvoru a očekáván nepřítel, až by přišel. Ale husaři neobjevili se, nýbrž bezpečně jsouce zpraveni o této výpravě, v noci dostali se za malé šarvátky s gardou přes verdecký most labský, dosáhli rozsáhlého lesa „Království“ a tudy potom dále nejsouce již více obtěžování podél hranic hrabství Kladského dostihli Slezska a své otčiny Uher. Druhého dne z rána navrátil se generál Fichtel se svým sborem s nepořízenou; odpoledne po té přivedli dvorští gardisté 3 husary a 5 koňů co zajatce do pevnosti.

Po této vřavě zde přiveden sem rakouský generál Zichy, který jsa rodem Italian odevzdal povstalcům pevnůstku Palma Nuova v Benátsku. Byl zde nějaký čas ve vyšetřování a potom jinam dopraven.

Dne 2. prosince trvale zaznamenán jest v dějinách rakouské říše tím, že v pohnuté době na trůn vstoupil vznešený mocnář náš František Josef I., což stalo se v paláci arcibiskupském v Olomouci, kamž byl Ferdinand Dobrotivý z Vídně se uchýlil, vyhledav zde útulek, kterého v ten čas v sídelním městě pro něj nebylo. Nastoupení mladistvého panovníka bylo zde na telegrafickou zprávu oslaveno vypálením 101 rány z děl hradebních a potom slavnými službami božími, kterýmž veškeří vojenští i civilní hodnostáři s četně shromážděnou obcí přítomni byli.

(ročník 2 číslo 36 strana 303 druhý sloupec)