Vydáno jako knížečky „Pod horami, pod modrými nad Divokou nad Orlicí“ s podtitulem: Poetické dějiny Potštejna a okolí: číslo 1. v roce 1931, číslo 2. v roce 1932.
I. BABIČKA SLOUPENSKÁ
Babička, která bydlela pod prorubskou strání, nebyla jen tak obyčejná babička. Mnoho prožila, mnoho zkusila, ale byla bohata svým srdcem a to se nejvíce přiklonil vnučce Mařence.
Ve dne šukala po stavení i po dvorku, pomohla sem tam hospodářům, v zimě seděla s nimi v jejich světnici u kamen a obyčejně dumala. To snula své paměti v pohádky a pověsti, v nichž potštejnský hrad měl první místo. A když ji ve světničce zatopili, odebrala se tam, aby usadila se do zvetšelé lenošky, o které nejednou se jí zdálo, že je to zlatý trůn a ona královnou, které se koří krásný rytíř v brnění.
A za ní přiběhla vnučka, vzala babičku kolem krku a žadonila, aby zas něco vypravovala.
A babička se nedala nutiti. Vyprávěla ráda. Poznal jsem její vnučku Marii a co mi tato vyprávěla, to jsem v této knížce napsal a doplnil četbou a vlastní fantasií. A té vypravovatelce byl jsem také na pohřbu.
Marie byla bílá, čistá růže, která uvadla předčasně…..
II. DRSLAVICI PUTUJÍ K DIVOKÉ ORLICI
Hustý pomezní les kryl i potštejnskou krajinu v poříčí Divoké Orlice v době pohanské i v době knížecí a byl-li střed země zalidněn řídce jen, nebyly hory zalidněny vůbec. Jen stromoví všelikého tu rostlo hojnost, zvěř volně tu pobíhala a ptáci radostně poletovali.
Lesem prodírala se řeka, časem koryto měnící a v době tání divoce se pěnící, jindy tichá jako její jižní sestra.
Jen kouř na pokraji hvozdu věštil, že v něm žije člověk. To byl osamělý uhlíř, který se sem přistěhoval z vesničky mezi lesy hloub v zemi a pálil tu v milířích uhlí.
Sešedivěl tu a vrátil se zpět do své otčiny a rád vyprávěl sousedům, co vše za pobytu svého ve hvozdu nad Orlicí Divokou zažil.
Byly to věci opravdu sotva uvěřitelné.
„Porážel jsem“, tak starý uhlíř vyprávěl, „jednou kmeny na milíř a na poledne vzal jsem si s sebou chléb v popeli pečený a v čutoře z kameniny medovinu vlastní výroby“.
A obě ukryl jsem v dutině staré jedle, kterou jsem pak ucpal mechem.
Když jsem však chtěl obědvat, byl chléb pryč.
Nejvyšším podivením mne ta příhoda naplnila, vždyť mimo mne v lese lidí nebylo.
Kdo se tedy chleba zmocnil? Hádal jsem proto na nějaké zvíře a abych se o tom přesvědčil, vložil jsem druhého dne do jedle chléb zase a dával jsem pozor, kdo se jí přiblíží. A skutečně jsem spatřil, jak si na chlebě pochutnává – statný zubr.
Když dobře poobědval, lehl si pohodlně u jedle a klidně usnul. Opatrně přiblížil jsem se k mohutnému zvířeti a bác! – uťal jsem mu hlavu. —
Smutno bývalo mi v chatě v noci. Často bouřil vítr, stromy divoce praskaly a v tom božím dopuštění musel jsem chodit dohlížet na milíř. A věřte sousedé nebo ne, ale já viděl – divokou honbu. Já viděl zástup divokých lovců a pekelných potvor a na hřebci prchal před nimi osamělý jezdec. —
A teď, sousedé, poslyšte, jak se to stalo, že i poříčí Divoké Orlice a zvláště Potštejnsko, bylo za mého pobytu ve hvozdě osazeno obyvatelstvem. A já k tomu přispěl. –
Když jednoho dne nový milíř založiti jsem se chystal, spatřil jsem, jak k mé chatě blíží se houfec neznámých mi lidí. Napřed šli muži se sekerami a mlaty, za nimi ženy a děti a ty ženy nesly na zádech větší i menší rance.
Vyšel jsem z chaty, abych se pozeptal, co jejich příchod znamená.
Z houfu vystoupil vysoký, statný muž a pravil rázně: „Buď zdráv, neznámý muži! Jsem Půta z rodu Drslavova na Plzeňsku, kde posud žili jsme.
Leč jasný král (Václav I.) teď Němce do Čech povolává a mnohé výhody jim dal. A tak rod náš ustanovil se z Plzeňska odejít a král nám v náhradu kraj na Orlici Divoké přisoudil. Jsme prvým houfem vystěhovalců, za námi ženou náš skot a brav. Prosíme tě, dobrý muži, ukaž cestu nám.“
Podíval jsem se po zástupu a řekl jsem: „Vítám vás, bratři milí, do kraje krásného i úrodného dost, aby vás vyživil. Však vstupte nejdřív do mé chaty, abych vás pohostil“.
Vstoupil do chaty mé pod doškem a pohostil jsem je chlebem a na slunci sušenou zvěřinou. Pak jsem řekl: „Rád převedu vás krátkou cestou k Divoké Orlici, však stádo převést musím přes Libchavy, novou osadu, kudy širší cestu osadníci prosekali“.
A pak již vedl jsem své nenadálé hosty hvozdem známou mi stezičkou podrostem, úžlabinami a dnem vyschlých potůčků, až počalo se v lese šeřit a my stanuli nad dolem, jímž vinula se řeka, nad níž po obou stranách stály půvabné kopce.
Byli jsme u cíle své cesty a krajinka, budoucí domov vystěhovalců, na ráz se jim zalíbila.
Rozžehnal jsem se s tím lidem z Plzeňska a zpětnou nastoupil jsem pout přes kopce podorlické ku své chatě na kraji pralesa.
Druhý den na to převedl jsem jim stádo přes Libchavy a nebylo ani třeba užívati seker. Stezka byla dobře prorubána.
III. DIVOKÁ HONBA.
Zas jednou stařík milíř pálil a se psem svým v domku při svitu louče bděl, když půlnoc nastala.
Podivné pojednou zvuky k uchu jeho nesly se, zvuky, jakoby na blízku divoký hon se odbýval.
Zaléhal k němu štěkot psů, hlas lovčích trubek a sténání zasažené zvěře.
A uhlíři se zdálo, také jeho pes že štěká u samé chýše a domnívaje se, že štěká na zvěř, chtěl mu dodati odvahy a proto štval ho slovy: „Chyť ho, chyť ho“!
Ale pes štěkal nějak bázlivě a od chaty se neodvažoval. Uhlíř vystoupil z chaty, aby se podíval, co se venku děje.
A spatřil, jak na hřebci prchá do hvozdu osamělý jezdec a než se nadál přistoupil k němu neznámý myslivec obrovské postavy, divokého vzhledu se čtvrtkou jelena a praví: „Tu máš za to, žes pomáhal štvát, vezmi si to, abys mohl hodovat„.
Uhlíř pln údivu přijímá zvěřinu a při tom zablábolí: „Ale nemám česnek a cibuli„.
Ale žádost uhlířova tajemného myslivce popudila. Vytrhl uhlířovi maso z ruky, hodil je na rameno a pádě s ním pryč volal zlostně: „Nemá cibule, cambule, cibule, cambule, česneku“ …. A myslivec zmizel za prchajícím do hvozdu jezdcem.
Kdo jest ten jezdec?
To velmož jest, už s divokou družinou náruživě lovíval niče úrodu rolníkům, psi jeho stáda pastevcům.
A vyjel zase jednou, velký svátek byl, v chrámu na velkou se zvonilo.
A bílý jelen tu před lovci vyskočil a divoce se za ním hnala družina.
A před ní zběsile sám velmož se hnal, až samoten se octnul v pustině, kde ticho bylo hrobové.
Chopí se svého rohu, aby družinu přivolal, ale roh nezní, volá ji, ale nikdo neodpovídá, švihá bičíkem, ale švihů neslyšet, pak divoce zahučí vítr a velmož slyší tato hrozná slova: „Až do věčnosti prchat budeš za to, žes Boha nectil a lidi sužoval„.
Velmož se strachem dusí a zmateně prchá a za ním v patách pekelné potvory se ženou.
Prchá bez ustání, bez odpočinku a bude tak prchat do soudného dne…
IV. DRSLAVICI ZAKLÁDAJÍ HRÁDEK POTŠTEJN.
Spali ještě vystěhovalci v kyprém mechu na stráni plné bujného kapradí, co otec Půta již dávno obhlížel údolí.
Zastavil se u luk vroubících břehy řeky a pravil sám k sobě: „Tu nejprv zpracujeme hákem (*primitivní pluh) a bude pro nás k živobytí dost, když i lesy kolem plny jsou zvěře rozmanité a ptactva všelikého“.
A pak ohlédnuv se na vrch tyčící se srázně nad řekou na straně jedné a mírně stoupající na straně druhé dodal: „Na tom přívětivém vrchu vystavíme si hrádek„.
A když tábor vystěhovalců probouzeti se počal, promluvil Půta s nejstaršími z rodu, aby je do svého plánu zasvětil. Nadšeně souhlasili: jedni budou připravovat půdu a druzí počnou stavěti hrádek.
A tak i stalo se. Záhy počala se luční půda u Orlice hákem měnit v roli, zem tu byla hluboká a sypká a k hrádku kladli vystěhovalci pevné základy z mohutných trámů, které zapouštěny do prokopané skály, aby hrádek dosti pevným byl, kdyby snad až sem Tataři se dostali. (*jeden z jich houfů dostal se ovšem později až k Úpici.)
A na kopci nad Orlicí znenáhla počaly se ukazovati obrysy stavby s věžemi, hradbami a příkopem.
Naposledy pak obehnán hrádek dubovými koly a opatřen nejnutnějším nábytkem z dubového dřeva a primitivním krbem.
Hrádek nebyl sice příliš prostranným, ale pro vystěhovalou část Drslaviců stačil.
Jen jedno mu ještě scházelo – jméno.
I svolal Půta jednoho dne na hradní nádvoří své příbuzenstvo a pravil „Plesejte se mnou, druhové, kteří strádali jste dalekou cestou sem, námahou s půdou nevzdělanou a stavbou útulku, plesejte hlasně, že našli jsme nový, krásný a žírný domov.
Ano, takový kraj přával jsem si ve svém snění a nyní jej vidím před sebou. Zde na věky bude domov náš, který oplývá hojnosti zvěře a ptactva a medu. Teď jen ještě říci máte, jak ten nový domov a ten náš pěkný hrádek má se jmenovati“.
I odpověděli Drslavici jakoby jedněmi ústy: „A odkud bychom si jiné jméno měli vzíti než od tebe otče! (* Viz sbírku pověstí Aug. Sedláčka str. 15.) Ty Půta sluješ a po době ať jmenuje se hrádek. Ať jmenuje se Půtův týn„.
Potěšen slovy svých druhů, pozdvihl Půta ruce své k nebi a zvolal: „Štěstí dej, ó Bože, vděčnému mému lidu! A sílu mu dej, aby vždycky obhájil svůj hrádek proti nepřátelům ku slávě drahé vlasti“.
To byla Půtova první modlitba na právě dostavěném Potštejně….
V. NA VELEŠOVĚ
Prohlédneme-li témě Velešova, jednoho z těch pěkných vrchů, jichž řetěz míří ke Kostelci n. Orl. a dále, poznáme, že máme před sebou zbytky jakési starodávné stavby. (*Spatřujeme stopy brány, zbytky rytířské síně a veliký a ještě zachovaný sklep. Vedly sem cesty dvě, krátká a srázná a delší pozvolna vytočená.
Jsou to zbytky manského hrádku, který byl vystaven, aby střežil cestu vedoucí pohraničními lesy z vnitra země. (*Man byl šlechtic, který nepodléhal právu zemskému, ale lennímu a držel své statky jako léno královské.) Podobně bývalo na Domažlicku, kde střežili hranice Chodové.
Ta cesta, kterou střežil man na Velešově, byla původní stezkou soumarskou, po které náš uhlíř převedl Drslavicům stádo přes Libchavy k Potštejnu. A ta měla spojení na Prahu obchodní stezkou polabskou, která šla přes brod mezi Brandýsem a Boleslaví.
Z polabské stezky bylo lze dostati se ku slavné obchodní cestě, která šla od moře Baltického na Padovu a Benátky i cestě kupců ruských a tranckých. Až ze Španěl přijel po ní v 10. století do Prahy kupec Ibratrim.
Praha byla středem země a také všeho obchodu. Tam i z potštejnského hrádku dojížděli Půtovi nástupci, již rytíři, aby tu ve dvoře Týnském – „ungeltu“ – nakoupili sobě potřebného zboží.
Byla tehdy v Praze zhotovována sedla, uzdy, štíty, také jaké síť tkané šátečky se tu dostaly, které pevnou cenu měly a kterých se v obchodu jako peněz užívalo. (* Jos. Jireček: Časop, Česk. Musea 1878.)
Nebo opravdových peněz užívalo se tehdy jen výjimkou. Předkové nabízejíce obilí, slad, chmel, plátna, koně, přijímali sůl, zbraně, jižní ovoce a východní tkaniny.
Ale na jeden takový obchodní zájezd do Prahy zůstala Drslavicům na Potštejně smutná památka.
Některý z Půtových potomků to byl, který se utkal s pražským kupcem. Utkali se slovně, hádka přešla v násilnosti a potštejnský vladyka mečem padl.
Když smutná ta zpráva došla na Potštejn, hrozivě se stáhlo čelo potštejnského pána, jímž byl toho času pan Mikuláš, a ten přísahal kupci pomstu. (*Krevní msta byla tehdy obvyklou.)
Kázal osedlati koně, vydal se se sluhou hned do Prahy a tam na tržišti kupce zabil, načež prchl.
A tato nešťastná příhoda rozhodla o dalším jeho životě. Stal se postrachem všech kupců, kteří se zbožím jezdívali cestou pod Velešovem ke „kastelu“ kosteleckému. (*kastel=opevněný kostel proti násilnostem pohanů.) Pobíjel jim průvod, usmrcoval je nebo jímal a zajaté dal sázeti do hladomorny, kam je zbrojnoši spouštěli po kladce. Jen jednou učinil výminku, zajav synka obchodníkova.
Zalíbil se mu, dal jej učiti u poustevníka z Modlivého Dolu a pořídil mu i strunný nástroj, na který se chlapec hráti naučil dojemné písně. Ale přes to zrála v chlapcově srdci pomsta. –
Pan Mikuláš nespokojil se loupením na cestě velešovské jen, ale zajel si časem i na „kupeckou cestu“, která šla na Vamberk, a i tu prováděl lotrovské své řemeslo.
Zbytky této „kupecké cesty“ sám jsem viděl před mnoha léty v lese za vesničkou Merklovicemi. Tak utkal se pan Mikuláš s kupcem vezoucím své zboží směrem k Dobrušce.
Kupcova ozbrojená čeleď se bránila, ale byla pobita, a s kupcem utkal se rytíř v souboji. Kupec padl. Rodina jeho dala tam postaviti nízký sice, ale masivní kamenný kříž a ten dodnes stojí na pěkně se zelenající mýtině. –
Když tedy pan Mikuláš řádit nepřestával, počal se poznenáhla hrádek na Velešově měnit v hrádek dozorný. Nebo stížnosti na pana Mikuláše donesly se již i králi.
Man marně napomínal pana Mikuláše, marně mu hrozil, až i ke dvoru se odvážil. Osud Mikulášův byl tím ohrožen, na konec i zpečetěn. —
Pak ovšem nebylo hrádku na Velešově třeba a z Velešova se stala pouhá celnice, (*snad!) kde platilo se i mýto k udržování silnice.
Hrádek chátral, až zanikl. A tam, kde kdysi Karlův (*pozdějšího Karla IV.) man při víně si hověl a z hrádku velešovského loupežníka pozoroval, tam slaví teď své hody větrové a vody horských dešťů. na bránu bije časem hrom a kvičí jí meluzina.
A tak všecko na světě se mění: rodilo se, žilo, bylo – není.
VI. VELEŠOV SKRÝŠÍ POHANSKÉHO ŽRECE.
1)
Jdeme-li do Potštejna choceňskou silnicí a Kominíkovým dolem, mineme pěkně zalesněný a půvabným Velešov, na jehož vrcholu zřejmy jsou zbytky starodávné stavby s pěkně zachovaným sklepením. Tu právě stával při posvátném háji příbytek pohanských žreců, a ještě ze Vratislava krále putovaly sem celé zástupy. (*Viz dílko Vojtěcha Bachmanna „Ze spálené knihy“; Vratislav král panoval mezi rokem 1061 a 1092.)
Ale již tehdy, kdy žil tu děd toho kouzelníka, o kterém vyprávím, byl stavba v ssutinách.
Pohanští kněží byli tehdy již rozprášeni, a jen ten velešovský u nás zbyl, však již jen jako vůdce poutníků patronským božnicím (*pohanským svatyním) při moři Baltickém.
A když i tento pramen vyschl, zůstalo kouzelníkovi přece něco, co mu dávalo živobytí. Byla to znalost tajných sil přírodních. A v této znalosti vycvičil svého vnuka, o kterém vyprávím.
Ale tomu bylo snášeti mnoho ústrků a příkoří od vyznavačů nové víry, takže zanevřel na celý svět, skrývaje se v podzemní kobce na Velešově. Tou kobkou bylo asi to zachované tam sklepení. Celých padesát roků tu žil a nebyl by Velešov opustil, kdyby nebyli jej vyslídili lovečtí hradní psi.
Nezbylo mu pak než aby prchl.
Ještě v noci opustil svou skrýši a vydal se do světa…
2) JAK SE VELEŠOVSKÝ KOUZELNÍK PROTI HRÁDKU RADYNI USADIL
(*Radyně=Rychmburk na vysokomýtsku u Skutče)
Náš kouzelník šel již třetí den. To šel po proudu bystré říčky Krounky, až po málo schůdném břehu došel k pěknému dřevěnému hrádku Radyně zvanému.
Za hrádkem otvíralo se utěšené údolíčko, po jehož levé straně se vypínala zalesněná skála, na které stálo lovecké stanovisko z klád a prken.
Tam náš kouzelník přespal a – usadil se tu.
3)
Z radyňské hlásky záhy spozorovali kouř, který vystupoval z té chaty, kde se kouzelník usadil a hradní poslal tam dva žoldnéře, aby příčinu toho vyzkoumali.
Ti našli v chatě starého, vyzáblého a sešlého muže, jemuž nařídili, aby s nimi hned šel do hrádku.
Ten oblékl se do dlouhé a hnědé řízy přehodil si kápi přes hlavu a šel.
Na cestě posmívali se žoldnéři jeho vyzáblosti.
Kouzelník neodpovídal, ale dal jim nepozorovaně přivoněti k jakési masti.
Došli do hrádku.
Když hradní, tajný přívrženec pohanství, kouzelníka vyslechl, kázal žoldnéřům, aby jej ve vší uctivosti z hrádku vyvedli a dovolil mu trvale proti hradu bydleti.
Když však žoldnéři zpět se vrátili, rozesmála se všecka hradní čeládka jejich nosům, že byly náramně prodloužené. I dlouhé bílé vousy jim vyrostly, tak že vydati se museli ke kouzelníkovi, aby jim pomohl.
Ten jim pověděl, že není kouzelníkem, a jejich nosy že se zase samy sebou zkrátí a bílé vousy odpadají.
A tak se také stalo.
4.) CIZINEC NA STRÁNI UMÍRÁ.
Pan hradní navštěvoval často cizince na stráni proti hradu a bděl nad tím, aby netrpěl nouzí. Při jedné z těch návštěv prohlásil kouzelník, že cítí, jak se k němu blíží Morana.
A tu poslal mu hradní svou někdy chůvu, aby jej v nemoci ošetřovala.
Kouzelník ležel klidně na loži a vděčně vzpomínal na hradního jako na největšího svého dobrodince.
Až jedné noci, obrátiv své zraky ku své ošetřovatelce, promluvil k ní jen tato slova: „Zůstaňte věrni bohům věkožízným!“ Myslel při tom na ně a hradního.
A umřel tiše. —
VII. KAREL A BLANKA
Kulturní obrázek dle Jos. Ehrenbergra (* Josef Ehrenberger byl farářem solnickým, později kanovníkem vyšehradským)
1)
V zámělské krčmě (nyní hostinec Fajfrův) je dnes veselo. Na pecině sedí dudák Mičulka a tiskne dudy tak upřímně, že až vřískají.
A chase se to líbí i usedlým sousedům, kteří vážně rokují u dlouhého stolu při oknech.
Právě dudák přestal a do hostinské světnice se sloupem strop podpírajícím uprostřed vstupuje udýchán po Záměli dobře známý vamberecký kolář Lukáš a praví, že zahlédl za sebou, když docházel, s vršku sjíždějící houfec pěkně oděných jezdců.
Oznámiv tuto novinu hned zase Lukáš z krčmy vyšel a za ním vehrnula se ze zvědavosti celá krčma, pantátové, panímámy i rozjařená chasa, aby se na ten vojenský průvod podívali.
V tom se již jezdci blížili a kolář pojednou zvolal: „Vždyť je to náš mladý král!“ (* tehdy byl ještě markrabím, ale vládl za otce Jana Lucemburského.)
A skutečně! Uprostřed jezdců jel sám budoucí Otec Vlasti Karel IV.
Král vida tolik rozjařených lidí pohromadě, svižně seskočil s koně a ptal se, co ta schůzka znamená. I řekli mu, že slaví obžínky. Král na to, že se tedy na zábavu podívá.
Vstoupil do krčmy, dudák zase spustil skočnou a chasa jala se v tanci pokračovat.
Mladý král se usmíval, líbil se mu ten venkovský tanec a když se dosti nadíval, ohlédl se po přítomných panímámách, které tanci přihlížely. Do oka mu padla sličná selka jménem Švehlová.
Král k ní přistoupil a požádal ji o tanec. A potančiv s ní asi třikráte kolem sloupu uprostřed, uklonil se jí dvorně a zvolna odcházel.
Tu znovu vyhrnuli se venkované z krčmy, aby tak poctili svého mladého krále, který na ráz se jim zalíbil.
Král svižně vyskočil na koně, pokynul vesničanům přívětivě rukou a zvolal: „Na brzkou shledanou!“ A skvělý průvod hnul se zpět k Vamberku…
Chasa sice pokračovala dále ve svých radovánkách, ale pantátové nevycházeli z údivu nad tím, co se právě před nimi odehrálo.
A selky obklopily Švehlovou a doptávání, co jí král říkal, nebralo konce.
Švehlová zářila.
Kdo to jak živ slyšel, král a tančit s obyčejnou selkou!
A zvědavým pantátům, kteří chtěli zvěděti, co ten královský průvod asi znamenal, snažil se vysvětliti Lukáš.
„Hm!“ pravil, „král se chce na vlastní oči přesvědčiti, jak to teď v zemi chodí, když mu tatík (*Jan Lucemburský) zem zadlužil. A potom nevím – nevím, ale myslím, že ho k nám vedla ještě jedna myšlenka, myslím jako na pana Mikuláše na hradě. Mladý král netrpí prý v zemi žádný pych a žádné loupeže. A on toho pan Mikuláš dost už napáchal, však víte to dobře sami. Soudím, že v krátké době za touto návštěvou dostaví se k nám královské vojsko, a potom…“
A kolář Lukáš dobře hádal
Minulo jen několik dní od Karlovy návštěvy v Záměli, a když se jednoho pondělí pan Mikuláš z věže do okolí podíval, užasl, že slova promluviti nemohl. Hrad byl v noci ze všech stran královským vojskem sevřen.
Nepřipravený pan Mikuláš viděl, že hrad je ztracen a proto vyvěsiti dal hned na cimbuří bílé praporečky na znamení, že se brániti nehodlá. A honem vyslal k obléhajícímu vojsku svého důvěrníka Ježka, aby vyjednal tu pro pána svého odpuštění. Jménem pána svého sliboval Ježek, že nechá loupežení a pychu všelikého a že všem, které poškodil, škody nahradí a na příště že chce býti dobrým pánem svým poddaným a žíti jako čestný rytíř. Vůdce Potštejn obléhajícího vojska pravil k Ježkovi: „Vypravím hned rychlého pošla ku králi, který je na cestě od Hradce k Potštejnu a sdělím mu prosby tvoje i sliby a odpověď královu dostaneš hned jak dojde. To bylo ráno. A již k polednímu ozval se trubač královského vojska před hradní bránou. Ta se hned otevřela, a u brány přijal královského posla sám pan Mikuláš. Ten sdělil hradnímu pánovi, že král ve své milostivosti chce se nad ním smilovati, že tedy může dojíti jeho odpuštění, ale protože mnoho zlého spáchal, že vedle nápravy nutno, aby se před ním veřejným a slavnostním způsobem pokořil. Pan Mikuláš se dlouho nerozmýšlel, ba byl opravdu rád, že vyvázne z nebezpečí a slíbil, že druhého dne před králem se pokoří.
3)
Znova spatřili Zámělští královský průvod jako onehdy o obžínkách, ale byl četnější a slavnější než prvý. Také fanfára jej doprovázela. Vždyť s králem přijížděla k Potštejnu i krásná jeho choť Blanka, sestra francouzského krále, aby přihlížela se vznešeným svým manželem pokoření se pana Mikuláše.
Průvod královský dojel až po samý hrad, pod nímž královské vojsko stálo a lid ze širého okolí se sešel, aby přihlížel nezvyklému divadlu. Tam také postaven byl trůn a na dané znamení otevřela se hradní brána. Z ní prvý vyšel pan Mikuláš bledý, bez meče, s hlavou obnaženou. Za ním šli jeho zbrojní pacholci v režných rubáších na znamení, že se kají ze svých zločinů. Pan Mikuláš doznal před králem své viny a slíbil, že všecka učiněná pohoršení napraví. A slib ten stvrdil i přísahou, po které dostalo se mu odpuštění a znovu meče.
Na to vojenské obležení Potštejna bylo zdviženo a kasteláni se svým mužstvem rozcházeli se v různé strany.
Prvý hnul se ovšem průvod královský a zněly fanfáry, do nichž mísilo se volání slávy králi i královně.
Průvod ubíral se k vesnici Sopotnici, kde král ve farním stavení se ubytoval, aby druhého dne ráno dále se bral směrem k Moravě, kde krále čekaly další nutkavé záležitosti.
A pan Mikuláš utápěl svůj žal nad velikým svým pokořením v hradním sklípku, kde společníkem byl mu pihovatý Ježek. A spolu kuli tu nové plány na starou notu…
OD KLADSKÝCH HRANIC 